Viděl jsem ji smutnou už mnohokrát a možná i plakala, ale to bylo vždycky někde stranou, aby ji nikdo neviděl. Teď je ale tady u mě a není sama.

A proč jsem ještě v poseli? Slyším tátu i bráchu a já se ještě válím v posteli. Rychle vyskočím, všude je tolik práce! Ale co se to děje? Tělo mě neposlouchá! Nezvednu nohu ani ruku. Ani neotočím hlavu. Vidím jen maminku, jak nade mnou pláče.

„Řídící už jel pro Škobse.“ Říká táta, který právě vešel. Škobes je doktor, který mi vyrobil nadosmrtné poznávací znamení na čele. Mám tam jizvu jak válečný veterán. Brácha do mě jednou strčil a já spadnul na ostrý roh kamene. Roztrženou kůži na čele mi pan doktor prý spojil nějakýma svorkami, nebo čím, a znamení bylo na světě.

„Jaroušku, chceš kafíčko?“ To mě rozesmálo, ale jenom uvnitř. Navenek ze mě nevyšel žádný zvuk, jen ležím na zádech a koukám do jednoho místa. To kafíčko mi připomnělo příhodu, kdy jsem byl ještě malý. Jedna hodná teta (tet jsem měl hodně, protože táta měl 14 sourozenců a maminka 6) mi tenkrát taky nabízela kafíčko, ale já jsem ho chtěl od babičky. A tak mi to zůstalo. Byl jsem babiččin mazánek.

Babička.

Kdyby tak tady byla babička. Moje babička. Babičku jsem měl opravdu moc rád. Hned po mamince. Ona dělala většinu domácích prací, protože maminka nemohla chodit po prodělané dětské obrně. Ona dřela na poli i v chlévě. Ona ale byla taky člen rodiny, který se nejvíc zajímal o politiku, o kulturu i o sport. Ostatní dospělí tvrdili, že na to nemají čas. Babička stihla všechno. Často jsme spolu seděli u rádia. Poslouchali jsme rozhlasové hry a muziku, sledovali sportovní přenosy. Nejvíc fandila našim hochům v hokeji. Měla ráda reportéra Mašlonku, protože mluvil slovensky, rychle a vtipně a dokázal výborně přiblížit atmosféru na stadionu. Když jsme v roce 1949 vyhráli mistrovství světa, plakala štěstím. Hokej jsme sledovali ze všeho nejvíc, mám v sešitě vylepené fotky všech našich reprezentantů. V dalším roce jsem o nich neslyšel a hledal jsem odpověď samozřejmě u babičky. „Ty nevíš, že je ty kluci komunistický zavřeli?“ „Ty kluci komunistický“ jsem od babičky slyšel mnohokrát. Věděl jsem, že je to označení plné opovržení a že je to pro naši babičku, která nebyla schopná vyslovit sprosté slovo, nejhrubší nadávka.

Babička sledovala politiku. Já ne. Hned po škole jsme s bráchou pomáhali tátovi na poli a večer v chlívě. To babička taky, ale my měli navíc tolik klukovských zájmů: jestli se nám aspoň na chvilku povede vyběhnout mezi kluky a zahrát si s nima fotbal nebo hokej, jestli doděláme ten bunkr, co kopeme v lese V Roklích, kdy zase pojedeme plavit koně do rybníka na návsi, kde začínají zrát třešně nebo hrušky, kde už jsou sladké lusky a mnoho dalších důležitých starostí. Tak nám politika mohla být ukradená.

Ty kluci komunistický zlobili babičku stále. „To nebyla sebevražda, to byla vražda, ty kluci komunistický ho zabili“ plakala babička při pohřbu Jana Masaryka. Politických procesů bylo plné rádio a tak jsme babičku často slyšeli, jak se nahlas hádá s prokurátorem (já jsem taky jednou zaslechl ten jeho odporný krákoravý hlas a tehdy bych mu i za babičku strašně rád jednu vrazil).
Jednou jsem přiběhl ze školy a našel jsem babičku shrbenou a plačící u rádia. To bylo divné. V tuhle dobu vždycky dělala něco na poli nebo kolem dobytka a teď tady sedí a pláče. „Oni ji odsoudili k smrti, oni ji popraví.“ Milada Horáková byla s mnoha dalšími odsouzena k smrti a později popravena.

„Co je dál v rádiu? Můžu ho zapnout?“

„Ne. Prosím Tě ne. Oni tam čtou jak lidi z fabrik, ale i z vesnic, vyjadřují svoji spokojenost s tím, co ty kluci komunistický provedli. To nejsou lidi, to jsou hyeny, stydím se za ně. Co jsme to za národ?“
„To přece nejsou zástupci národa, ti co to píšou, to je pár zblblých komunistů, většina národa pláče jako ty.“ Utěšovala babičku maminka.

„Čeho se ještě dočkáme?“

Jak prorockou a pro naši rodinu osudovou větu právě babička vyslovila, jsem si uvědomil o pár týdnů později. Po příchodu ze školy jsem našel babičku v posteli. Ještě nikdy jsem ji neviděl ležet v posteli. Vstávala vždycky dřív než já a spát chodila snad poslední ze všech. Maminka seděla vedle ní a plakala. „Babička umřela.“ Napadlo mě.

„Umřel strejda Láďa“, říká mi v slzách maminka, „Babička se z toho zhroutila.“

Nechápal jsem, proč by umíral silný úspěšný chlap. Strejda Láďa byl jediný maminčin bratr a babiččin syn. Byl ze 7 dětí nejstarší a své sestřičky miloval. Své neteře a synovce přímo rozmazloval. Vlastnil v Jaroměři na náměstí cukrárnu, teta Růža se u něj vyučila cukrářkou, a když přijel na návštěvu, vždycky přivezl krabice plné dobrot. O prázdninách jsem u něj byl na návštěvě. Měli velký dům, vpředu do náměstí krám a vyhlášenou cukrárnu, vzadu dílnu a v patře krásný byt. Teta byla dáma, ale strejda byl samá legrace. Nechal mě na schodech do dílny lízat nádoby s různými krémy a jednou jsem tam snědl celý talíř věnečků.

„Proč zrovna strejda Láďa? On byl nemocný?“

„Sebrali mu cukrárnu, jeho srdce to nevydrželo a on umřel. Ty kluci komunistický ho zabili.“

Nechápal jsem, jak mohli někomu sebrat tak velký dům s tak krásnou cukrárnou. Vždyť tam pracovala celá jeho rodina, prý to vybudovali z ničeho a tak úspěšně si vedli. Když jsem tam byl, tak byla cukrárna plná lidí, teta prodávala zboží, strejda s dvěma syny a dvěma učni kmitali v dílně. Vždyť i já jsem si po prohlídce dílny radši sedl s těmi věnečky na schody, abych nepřekážel.

Na pohřeb jel děda s tátou a bráchou. Babička byla pořád nemocná, maminka chtěla zůstat u ní a já jsem zůstal rád dobrovolně doma, abych se o ně staral.

Babička se uzdravila, pracovala kolem hospodářství jako dřív, už ale nikdy nebude stejná. Kluci komunistický jí zabili jediného syna.

Do kostela nás vodila taky babička. Asi šestkrát do roka. Na pouť a na posvícení do kaple u nás ve vsi, jindy se tam mše neslouží. Pak dvakrát nebo třikrát do roka o velkých církevních svátcích do farního kostela v Libáni a pak, když jsme na návštěvě u její dcery ve Starých Hradech a mají tam pouť nebo posvícení. Táta ani maminka do kostela nechodí. Babička by asi ráda navštěvovala kostel v Libáni každou neděli (je to od nás 5 km), ale nemůže, musí se starat o domácnost své dcery u nás doma. Pro mě je to dobře, jinak bych asi musel chodit s ní.

Každý den ale dokazovala, jak je pobožná. Vždycky se pokřižovala, když jsme šli kolem kříže nebo božích muk. Když jsme byli malí, tak jsme každý večer pod jejím vedením klekali před spaním u postele a modlili se Andělíčku, můj strážníčku. Ani nevím, kdy to přestalo, od kdy odchází za dědou na výměnek dřív, než vidí, že jsme se pomodlili. Chtěla, abych byl farářem, jsem prý chytrý, citlivý a hodný. Když někdo řekne, že jsem hodný, tak se zlobím. Když se o chlapovi řekne, že je hodný, tak si každý představí, že je to moula. A já chci být pořádný chlap! Na babičku se ale nezlobím, mám ji moc rád.

Zpočátku se mi to farářování líbilo. Farář nic nedělá, nikde se neumaže a všichni ho zdraví. Teď vím, že farářem nikdy nebudu, farář se nesmí ženit. Ale babičce bych to neřekl, ona to se mnou přece myslela dobře a byl jsem její mazánek.

Babička už nežije, zemřela loni v zimě. V Kálku, (to je asi na půl cesty mezi naší vesnicí a městem Libáň) jsme měli asi půl hektaru cukrové řepy, cukrovky. Na podzim, když se řepa sklízí, pracujeme na poli všichni. Táta vyorává řepu, já nebo brácha mu vodíme koně. Pak tu řepu naházíme na hromady, ořežeme chrást, táta odveze řepu do libáňského cukrovaru a zpátky pak po několika týdnech vozí řízky a melasu. Řízky jsou nudličky nakrájené z řepy a zbavené sladké šťávy. Ty naházíme na hromadu, pořádně ušlapeme a uplácáme a přikryjeme chrástem z řepy. V zimě je to dobré krmení pro dobytek. Melasa je sladká černá šťáva, kterou táta pak taky ochucuje krmení dobytku.

Řepa se sklízí pozdě na podzim, aby byla co největší a měla hodně cukru. Minulý podzim přišly hodně brzy sněhové plýskanice. I v té hrozné zimě jsme museli řepu sklidit. Bez peněz za cukrovku by se hospodářství neobešlo. Osekaný chrást a řízky byly nepostradatelné části zimního krmení pro dobytek. Táta odvezl babičku každý den do Kálku ořezávat řepu a sám pracoval s ní a každý den odvezl fůru řepy do cukrovaru a domů pak fůru chrástu. Brácha a já jsme po obědě pověsili na řídítka u kola bandasky s polívkou a horkým čajem a tašku s jídlem a frčeli jsme taky pracovat na řepu.

Babička tam seděla zabalená do dek a přikrytá nepromokavým gumovým pláštěm. Kovář nám vyrobil dvě speciální stoličky. Sedělo se na nich obkročmo a vpředu bylo chytré zařízení na ořezávání řepy. Byla to zesílená část stoličky a ostré železo zahnuté do půlkruhu, připojené i s rukojetí k té pevné části tak aby se mohlo otáčet. Vložila se tam řepa chrástem napřed a šmik, řepa byla krásně dokulata zbavená chrástu. Takhle ořezané řepy se poznaly. Měly pěkné zaoblené hlavičky.
S bráchou jsme se většinou poprali o zbývající ořezávací stoličku. Brácha vždycky vyhrál a na mě zbyl nůž na okrajování nebo srp. Zkoušel jsem to tím srpem, tak jak to dělaly tety, když nám někdy přišly pomoct. Babička mě ale brzy vysvobodila, dala mi svoji ořezávací stoličku a sama okrajovala nožem.

No a ten loňský podzim byl ten nejhorší v mém životě. Babička u té řepy nastydla, dostala zápal plic a umřela. Několik dní ležela nemocná doma na manželské posteli vedle maminky. Táta zatím spal s námi v sekníčce. Správně to je světnička, zrovna jako velké světnici jsme říkali sekníce. Jednou ráno jsme viděli maminku, jak sedí u babiččiny a pláče. Moje milovaná babička v noci umřela. Celou noc ji maminka držela za ruku. Babička umřela, tak jak žila. Klidně a vyrovnaně.

„Bolí mě hlava.“

Nejen, že jsem to vyslovil, ale je to slyšet. Já zase mluvím. To udělalo zázračné kafíčko, jako by bylo od babičky. Maminka mi zvedla hlavu, dala mi napít a já zase mluvím. To kafe mě uzdravilo. Všichni se seběhli, aby ten zázrak viděli.

„Bolí mě hlava.“

Teď už jen vyskočím z postele a hurá ven! Ale ouha. To kafe mi jen pomohlo od toho hrozného sucha v krku a jinak nic. Táta křičí: „Postav se! No tak se postav!“ Zvedá mě, ale já padám zpátky jak pytel brambor. Nebo co to spadlo, byl jsem to vůbec já? Já mám jen hlavu a ta mě bolí. Jinak nemám nic, ani nohy, ani ruce, ani tělo.

A už je tady doktor. Pan řídící ho přivezl autem. Auto má ve vsi jen on a hospodský Pavel. Děti ve třídě asi hlídá paní řídící. To je hodná paní na rozdíl od svého manžela, který je pěkný pruďas. Jednou před námi tak seřezal svého syna Pepíka, aby nám ukázal, co by s námi mohlo být, kdyby se opravdu rozzlobil na nás, že s Joskou snad brečely i všechny holky ve třídě. Farář byl taky pěkný tyran. Jednou nás tři kluky nechal hodinu klečet s pravítkem na předpažených rukách za to, že jsme mu týden před tím salutovali, když odjížděl ze Záhub autobusem po hodině náboženství. Přitom jsme mu místo náboženství sbírali houby v lese Křížánku. Jako by on byl nějaký nadčlověk, kterému se nemůže ani zasalutovat.

„Tak co Tě bolí, vojáku?“ Doktor. S tím vojákem to trefil. S tou jizvou, co mi vyrobil na čele, vypadám opravdu jako voják po boji.

„Bolí mě hlava.“

„Tak se posadíme, vojáku, ať si Vás můžu poslechnout.“

„To se můžete posadit klidně všichni, já ale určitě ne.“ Myslím si.

„Zahýbej pravou rukou.“ Konečně mi tyká a neříká vojáku.

Nehnul jsem žádným údem, i když bych to pro pana doktora rád udělal. Tak mi poklepal na hlavu, hrudník i břicho, poslechl si mě vleže a neřekl nic. Odchází kousek stranou, abych ho neslyšel, co bude říkat tátovi.

Slyším řídícího: „Já ale nemůžu, odvezu jen pana doktora do Libáně a musím učit.“
„Stejně toho moc nenaučíš. S paní řídící je dětem určitě líp než s tebou.“ Myslím si, ale už tuším, co se mnou bude.

Řídícího si vybavuju, jak sedí za katedrou a buší do psacího stroje, zatím co my se učíme sami. Teď jsem už v pátém ročníku, tak mám v naší jednotřídce na starosti prvňáky. Jsou čtyři. Tak stojím většinou u jejich lavic a dohlížím, jak krásně krouží nová písmenka, nebo postrkují kuličky na počítadlech. Už píšou perem s držátkem, tak to skřípe, nožičky od pera se často rozjedou, nebo nenamočí pero včas v kalamáři do inkoustu, nebo zas namočí moc a kaňka je na světě. Kdyby jen na světě, ona je většinou na lavici nebo v sešitě. Pak ten inkoust chudáčci mrňaví lížou jako pejsci, jazýčky mají modré a sešity promočené od inkoustu, slin a hlavně slziček.

„Nebul, copak nevíš, na co je piják?“

„Když on mi to piják nikdy nevysaje, ale vždycky ještě víc rozmaže.“

„Protože ho na tu kaňku připlácneš. To musíš pěkně růžek namočit do kaňky, čekat, až se pomaloučku vsaje co nejvíc inkoustu a když to nestačí namočit druhý růžek.“

„To bych těch pijáků musel mít sto a ne jenom jeden do každýho sešitu.“

„Podívej se na můj piják, jak je malý. Protože ty modrý fleky vždycky odtrhnu a zahodím.“

Zatímco jsem ve vzpomínkách hrdý na to, jak jsem dalšího občánka vybavil do života veledůležitou dovedností, slyším tátu.

„Pojedeme do Jičína do nemocnice.“

„A poveze nás Pavel?“

„Řídící se u něj stavil cestou do Libáně. Jestli je řezník doma a jestli má čas, bude za chvíli tady.“

„Ještě, že dobytek na porážku vodí sedláci sami, nebo vozí prasata v přepravních klecích na vozech. Proto řezník má jen malou dodávku, ve které pak rozváží hotové maso, párky, jitrnice a další dobroty. Takže nepojedu v zahnojeném dobytčáku, ale ve voňavé dodávce.“ Myslím si.

Pavel nejede, asi má nějakou důležitější práci. Tak tady ležím na zádech a koukám do stropu. Znám ten strop zpaměti. Naše chalupa je moc stará, ale velká. Prý tady bydlel rychtář. V téhle velké světnici bývala i škola. Nevím, jestli někdy odstraňovali staré vrstvy vápna, než začali bílit. Tak jsou na stropě překrývajícími se vrstvami vytvořené fantastické útvary. Támhle je ovce, jinde zas oblak, pes nebo kůň. Na zdi za lavicí u velkého dubového stolu jsou zase fleky, kde vrstvy vápna chybějí. Ty jsem vylupoval, když jsem byl malý. Stál jsem na lavici, zády ke zdi a to vápno jedl.

„Fuj, vždyť na to sraly mouchy!“ Smál se vždycky starší brácha. I ostatní na mě křičeli, ať toho nechám. Já neměl hlad, ale to vápno mi prostě chutnalo. Později mi někdo řekl, že jsem asi měl málo vápníku. Určitě to tak bude. Podívejte se na moje mizerné zuby. Na ty je přece potřeba ten vápník. Když jsem začal chodit do školy, tak olupování vápna přestalo. Že by to bylo rybím tukem, kterým nás tam po lžících každý den krmí?

Řezník a hospodský Pavel je mladý a má sílu. Naložili mě s tátou do dodávky dozadu. Je to tady dobrý, má tady vypolstrovanou lavici. Tak tady ležím zabalený do dek a vůbec necítím, jak to drncá přes výmoly v silnici. Jen kdyby mě nebolela ta hlava. Silnice je štěrkovaná a dva cestáři ten úsek od nás do Starých Hradů udržují, jak nejlíp mohou. Po každém dešti zahazují a zarovnávají výmoly, přesto je ale silnice hrbolatá. Majitelé těch dvou aut a několika motorek, které u nás ve vesnici jsou, už čekají, že i u nás někdy bude asfaltka. Sedlákům to nevadí, se svými žebřiňáky a hnojníky jezdí stejně víc po polních cestách než po silnici.

Ty žebřiňáky a hnojníky jsou stejně dobře vymyšlený. Dohromady se jim říká ráfáky, protože mají dřevěná kola a po obvodu železné obruče, ráfy. Ty ráfy vydrží víc než kolo. Tak když se kolo poláme, opraví se loukotě a případně další vnitřek kola a ráfy se mohou použít znova. Ty vozy jsou dobře vymyšlený, protože se dají jednoduše přeměnit jeden na druhý. Předek s ojí je připojen k zadku dřevěnou okovanou tyčí (rozvorou) a svorníkem a podle potřeby se dopředu a dozadu dají dřevěná čela a mezi čela a klanice a na spodek se položí prkna a je vůz pro všechno, kterému u nás říkáme hnojník, protože se používá i k vyvážení hnoje na pole. Mezi předek a zadek se dá vložit i delší rozvora. Tím se vůz prodlouží, po stranách se dají delší žebřiny a máme žebřiňák pro svoz obilí nebo sena. Žebřiny drží po stranách klanice, dole připojené oky k nápravě, ose pro kola. Nahoře drží žebřiny pohromadě brejle, železná nebo dřevěná okovaná tyč s oky na koncích.

Tak jsem si při tom drncání vzpomněl na selské vozy. Teď už ale jedeme po asfaltce ze Starých Hradů do Jičína. Nedrncá to, tak mě napadá, že i my a někteří další větší sedláci ve vesnici máme i gumáky. Kovář svařil kostru i s osami pro kola, okoval i postranice a hotová kola s pneumatikami se dají koupit. Gumák používáme k převážení věcí po silnici. Na poli pořád používáme ráfáky.

Kovář není jen tak obyčejný kovář. Je to kovář a podkovář. Kovárna leží proti našemu domu přes silnici. Až k nám je cítit krásná vůně pálené rohoviny, když nasazuje rozžhavené podkovy na kopyta koní. Kovář je ve vsi vážená osoba. Kovárnu zdědil po otci i s tabulkou nad výhní, kde je napsáno: „Jsi-li spokojen, řekni to jiným, nejsi-li spokojen, řekni to mně.“ Krásná zásada, tou by se měli lidi řídit. Kovář je moudrý a vtipný. S řídícím a jeho paní organizují ve vesnici divadlo. Hraje tam i můj táta. (Jak on to všechno může stihnout?). Při jednom představení, kde můj otec jako vážený baron začíná větu: „Jeden můj předek…“ mu do toho kovář skočil a pravil „Stojí pod hruškou.“ Celý sál se mohl potrhat smíchy, protože každý věděl, že jeden náš opravený předek od vozu stojí před kovárnou pod hruškou a že si ho už dávno měl táta odvézt.

Na každém dvorku a zahradě se prohání v každé chalupě několik koz. My tedy kozí mlíko nepijem, smrdí. Používáme ho hlavně jako pití pro malá prasátka a vylepšení šlichty pro ty větší. Ale kolem velikonoc bývají většinou kůzlata a údělem některých z nich je, že končí na pekáči. To vždycky přijede strejda řezník z Boleslavi a já musím utéct někam hodně daleko. Ta kůzlata tak smutně a nahlas brečí, když je strejda podřezává! Je mi jich hrozně líto. I dospělé kozy jsou krásná zvířata, zkuste se jim podívat do očí.

Sousedi dokážou vymýšlet i pěkné legrácky. Naše dvě bílé kozy jsou stejně mlsné jako všechny ostatní a tak jim nestačilo, že okusují mladé lístky ze stromů na naší zahradě a vyšly si jednou na špacír na náves. Samozřejmě že se všude natáhly přes plot k sousedům a ochutnaly něco zajímavého, co doma neměly. Odpoledne nám je soused Josífek přivedl domů. Samozřejmě, že táta spustil hroznej rámus, kdo že nechal otevřený vrata. Proč se tolik zlobí, vždyť kozy utekly už mockrát? Stačilo se na kozy podívat a hned bylo jasno. Místo bílých koz jsme měli doma dvě modro bíle pruhované zebry. Hned jsme se je snažili umýt vodou, ale marná sláva. Modré pruhy emailové barvy se vyjímaly ještě jasněji. Ředidlo nám půjčil kovář. Nějak podezřele se při tom usmíval, určitě v tom měl prsty.

Auto zastavilo u brány nemocnice, chvíli to trvá, ale už mě vezou na vozíku na oddělení. Táta se se mnou rozloučil. Musí domů, má plno práce a řezník taky. Co tady se mnou asi budou dělat? Asi hodinu nic, pak mi dali nějaké prášky, vyšetření provede pan primář až zítra.

Sestřička se na mě mile usmívá a ukazuje mi tlačítko zvonku, které mi dala vedle pravé ruky do postele. Když budu něco potřebovat, mám zazvonit. Hned jsme to vyzkoušeli. Je to lepší než ráno, prsty fungují, dokážu stisknout tlačítko. Nebo je to stejné jako ráno, jenom jsem to ještě nezkoušel. Mám z toho úspěchu s tlačítkem ohromnou radost. Vzpomněl jsem si na svůj pobyt v téhle nemocnici, když mi byly tři roky. Tehdy jsem ležel asi na jiném pokoji a dostal jsem se sem kvůli vlastní pitomosti (jak tvrdí můj brácha). Hrál jsem si s fenkou Jiskrou na záhrobci (správně na zápraží, jak mě poučili ve škole). Měl jsem Jiskru přivázanou na řemínku a běhal s ní po záhrobci, když se na dvoře objevila kočka. Jiskra po ní skočila a já jsem to nečekal a spadl jsem ze záhrobce tak nešikovně, že jsem si zlomil nohu. Řídící mi to dal do dlah a odvezl mě sem do nemocnice.

Ono to neproběhlo tak hladce, jak to popisuju. Když jsem ležel pod záhrobcem a řval, přiběhl ke mně táta, zvedal mě a křičel: „Postav se ty kluku nešikovná, no tak se postav!“ Samozřejmě, že to nešlo a strašně to bolelo, tak jsem skončil tady v nemocnici. Měl jsem zlomenou jenom tu silnější kost, co je od kolena dolů. Horší to bylo před několika měsíci se starším bráchou.

Táta miluje koně a my všichni s ním. Máme dvě kobyly a po zahradě běhá nejmíň jedno jejich hříbě. Jednou, když se vracely obě kobyly se dvěma hříbaty z plavení v nedalekém rybníce, kobyly vběhly spořádaně do maštale a brácha stál před dveřmi a naháněl tam i hříbata. Jedno hříbě uklouzlo na velkém plochém kameni a spadlo bráchovi přímo na nohu. Brácha zůstal ležet a táta k němu taky přiběhl, zvedal ho a křičel: „Postav se, no tak se postav!“ Na dvoře byla zrovna taky teta Máňa a křičela na tátu: „Neblázni, Berto, copak nevidíš, že mu ta noha visí jenom na kůži?“ A opravdu. Já jsem stál kousek stranou, tak jsem to viděl. Noha visela jenom na kůži a klinkala se ze strany na stranu. Brácha měl zlomené obě kosti někde pod kolenem.

Teď už máme oba nohy v pořádku a nejraději jezdíme plavit kobyly v rybníce. Jezdíme bez sedla jen v trenýrkách a připadáme si jako indiáni. Rybník je od našeho dvora vzdálený asi 500 metrů, tak je to pěkná zábava. Ten rybník je uprostřed vesnice a je do něj z jedné strany pohodlný a široký vjezd, takže sem jezdí sedláci napájet koně zapřažené do vozů, nebo tady napájejí i dobytek. Na druhém konci je ale pořádná hloubka, tak tam koně musejí plavat. A to je teprve paráda! Sedíme na kobyle a ta plave typickým koňským stylem, dělá u toho pěkné vlny. Táta s námi chodí jenom, když máme hříbata, aby dohlídl, jak se všichni dostaneme domů. Některé léto jsou hříbata prodaná a to jsme tam s bráchou sami. Řídící nás jednou vyfotil. Jsme na těch koních pěkně hubení, ale tak je to přece správně. Indiáni a kovbojové nebývají tlustí.

No jo. Já vlastně nevím, jak to bude se mnou dál. Budu ještě někdy plavit koně? Budu vůbec chodit? Musím zase chodit! Maminka měla dětskou obrnu, když mi byly dva roky, a nemůže na nohy. Když vytírá podlahu, sedí na nízké stoličce, posouvá si kbelík s vodou pomocí hole, drhne dřevěnou podlahu rýžákem a při vytírání si pomáhala smetákem. V síni (v chodbě, jak mě poučili ve škole) máme cihlové dlaždičky a ty maminku nenecháme vytírat. Dělala to babička nebo já. (Už zas. Musím chodit, musím se uzdravit!)

V síni je pařák na brambory. Každý den se v něm v páře připravují brambory pro prasata. Pod pařákem se topí dřevem, horní díl pařáku se dá sklopit, brambory se scedí a pak rozšťouchají v kyblících, přidá se horká voda a šrot nebo otruby, a šlichta pro prasata je hotová. Tak si dovedete představit, jak ty dlaždičky na podlaze asi vypadají. Ze síně se chodí do sekníce a sekníčky, na jedné straně ven na dvůr a na druhé straně ven na zahradu. Na zahradě hned za dveřmi ze síně máme záchod. Tak to mají na vesnici všichni, někde třeba nad hnojem u chlíva, tak to někteří mají na záchod dál než my. Ne nadarmo se říká: „Kdo se bojí, sere v síni“.

Proč mám takovou radost z toho tlačítka od zvonku? Když jsem tady ležel s tou zlomenou nohou, tak byla nemocnice narvaná tak, že jsem odpoledne ležel na lehátku na chodbě a na noc mě dali do velké místnosti, kde bylo snad 20 dospělých chlapů. Srazili k sobě dvě postele, položili doprostřed složenou deku a položili mě mezi dva chlapy. Ten jeden byl hodný, hned na mě začal mluvit:

„To není príjemné spať celů noc na chrbátě, hej?“ „Držte huby a spěte, stejně ten kluk neví, co je to chrbát.“ „A co to je?“ Ptám se. „To je hřbet, záda, ty mrňousi a už spi.“

Slovák byl určitě hodný chlap, ale i on se bál toho protivného Čecha na druhé posteli. Snažil jsem se usnout, ale nešlo to. Ze všech stran se ozývalo chrápání a občas zasténání. Myslel jsem na domov, na tu pitomou kočku, kvůli které jsem si zlomil nohu a kdy mě asi pustí domů. Táta si pro mě určitě zítra přijede. Vypadalo to, že už všichni spí, jen já nemůžu.

„Chce se mi kakat“, začal jsem potichu kňourat. Tlačítko zvonku měl u sebe ten protivný chlap. Ten zazvoní a přivolá setru. Snažil jsem se probudit toho protivu. Konečně se mi to podařilo.

„Musím na záchod“.

„Do rána to vydržíš, neotravuj a spi.“

„Nevydržím, zazvoňte, prosím, na sestru.“ Už jsem brečel a prosil souseda.

„Drž hubu a chrápej, měl ses vysrat večer!“

„Já se pokakám, zavolejte, prosím, sestru“. Už jsem brečel nahlas.

„Tak se poser, mně je to jedno.“

Řval jsem tak nahlas, že jsem probudil někoho na jiné posteli a ten přivolal sestru. Ta mě naložila a vezla na záchod. Cestou už jsem to nevydržel a pustil to do noční košile. Ta ostuda! Už mně byly skoro čtyři roky a tohle se mi stalo! Celou dobu, co mě sestra umývala, jsem brečel a prosil: „Dejte mi k posteli ten zvoneček, abych na něj dosáhl.“ Takovou ostudu jsem nikdy nezažil a už nikdy nechci zažít. Brečel jsem i cestou na pokoj. Celý pokoj byl vzhůru, sestra si musela rozsvítit, aby mohla přemístit tlačítko zvonku od toho protivy doprostřed postele tak, abych na něj dosáhl.

Tak to je ten důvod, proč mám takovou radost, že mám po ruce tlačítko zvonku, abych mohl přivolat sestru. Ležím na posteli a koukám do stropu. Před sedmi roky jsem mohl aspoň otočit hlavu a podívat se z okna. Teď to nejde. Tenkrát jsem z okna viděl oblouk brány ve zdi, která obklopovala nemocnici. Tehdy jsem si představoval, že pod tím obloukem je brána a tou za mnou přichází táta, aby si mě odvezl domů. Teď vím, že tam takových oblouků je víc, snad tam někdy skutečně byli vchody, ale ta hlavní brána, kterou vozí nemocné dovnitř a ven, je jinde.

A jsem ve vzpomínkách zase doma. Brzy budeme bydlet v novém. Zatím stojí v prodloužení chlíva na dvou širokých sloupech vazba se střechou a vykopaný sklep. Už se těším, až se tam nastěhujeme. Táta nám o tom vyprávěl a ukazoval plány. Maminka nebude muset drhnout dřevěnou podlahu, v kuchyni budou kolem kamen kachlíky a jinde linoleum. V obýváku, v ložnici i v sekníčce bude natřená podlaha. V novém nebude síň, ale chodba, z které povedou schody na půdu a dveře do sklepa a do komory. Z komory pak povedou dveře na záchod a jiné do chlíva a z ní se také bude přikládat do pece, která jinak bude stát v sekníčce. Na ní prý budeme s bráchou spát. Pec bude dost veliká, tak se na ni položí prkna a matrace a pohodlně se tam vejdeme. Záchod bude moderní, splachovací. Pec patří k chalupě. Táta ji zkrátka musí mít. I když teď už někdy chleba i kupujeme. Chleba pekla ve staré chalupě babička. Ona uměla nejlíp připravit kvásek, zadělat těsto i správně vytopit pec. Dokud byl děda, tak jí v tom pomáhal. Po jejím odchodu se snaží péct chleba maminka. Je to pro ni moc namáhavé, tak musí pomáhat i táta. Ten má ale moc jiné práce, tak už pečeme jenom někdy a většinou chleba kupujeme. Dokud pekla chleba babička, tak jsme znali jenom náš vlastní. Byl lepší než ten kupovaný. Když k nám přijela některá z tet, vždycky si odvážela bochník do města.

V novém domě musí mít táta velkou pec a taky velký sklep. Pod celou velkou kuchyní bude jedna část, prý hlavně pro brambory. Od schodů doprava bude druhá část, tam se bude ukládat ovoce. V téhle části bude i malá studna, do které bude svedena spodní voda. Ta voda je prý důležitá. Ovoce vydrží dlouho čerstvé. Budou tam i háky na zavěšení masa ze zabíjačky. Sklep zabírá místo pod celým domem na šířku, to je asi 9 metrů. Proč se o tom sklepu tak rozepisuju? Protože obdivuju svého tátu pro jeho sílu a umanutost. Když si něco vezme do hlavy, tak to taky udělá. Díru pro ten sklep kopal sám za pomoci jednoho silného mladého chlapa z vesnice. Hlína je tam jílovitá, v určité hloubce je i vrstva opuky. Tak si udělejte představu, co to bylo za práci.

Vidím tátu, jak s Milkem Dovolilem, oba bez košile a zpocení, kopou krumpáčem díru pro sklep. Jsem z té představy tak unavený, že pomalu usínám. Tentokrát mám svou postel a jsem na dětském oddělení, tak to je to o něco lepší, než když jsem tady byl se zlomenou nohou.

Nevím kolik je hodin, asi už je ráno, někdo nade mnou stojí a mluví na mě. Anděl! Ještě nechci do nebe, musím se uzdravit a pomáhat doma, čekají tam na mě.

Není to anděl, ti mívají blonďaté kudrnaté vlasy a na mě se dívá krásná tvář s modrýma očima a tmavými vlasy.

„Probuď se Jaroušku. To jsem já, tvoje sestřenice Anička.“

Anička. Sestřenic mám hodně, moji rodiče měli dohromady 20 sourozenců. Vím, že sestřenice Anička pracuje jako sestřička v téhle nemocnici a bydlí v Jičíně. Mám ohromnou radost. Moje sestřenice je teď mojí sestřičkou. A sluší jí to. Je to modrooký a černovlasý anděl.

„Ty si na mě asi nepamatuješ. Byla jsem u vás, když jsi byl ještě malý.“

„Pamatuju si tě. To víš, že si tě pamatuju.“

Lžu, abych jí udělal radost, ale opravdu jsem ji nepoznal. Mám tolik tet, strýců, sestřenic a bratranců, že jsem se s některými nikdy neviděl. Někteří tátovi sourozenci k nám jezdí na návštěvu dost často, protože se v naší chalupě narodili. Maminčiny sestry znám všechny. Strejda Láďa, co měl v Jaroměři cukrárnu, už nežije. „Kluci komunistický“, jak říkala babička, ho zabili, když mu sebrali cukrárnu. Tety a strejdové z Libáně a z Boleslavi nám jezdí pomáhat hlavně o žních.

Většina mých sestřenic a bratranců je o dost starších než já. Táta se narodil jako dvanáctý, tedy třetí od konce a maminka je úplně nejmladší. Tátu prý vychovávala starší sestra, která byla už dospělá, když se narodil. To bylo v rodinách s tolika dětmi normální. Jedna moje sestřenice si vzala kováře odnaproti. Je ale stejně stará jako moje maminka, tak si spolu tykají a říkají si Miládko a Květuško a já své sestřenici Květě říkám paní Kubánová. Tak není divu, že jsem se s Aničkou setkal naposledy, když jsem byl ještě malý a už si na to nepamatuju. Ona už tehdy studovala někde ve městě a pak se přestěhovala do Jičína.

Jsem hrozně rád, že se tady o mě stará moje příbuzná. A ona je tak krásná!

„Aničko, co mi je?“

„To se ještě neví, ale dneska přijede nějaký doktor z Hradce. On a pan primář tě vyšetří.“

„A kdy za mnou přijede táta?“

„Určitě brzo. To víš, brzo budou žně, na poli je plno práce. Máš tady přece mě.“

„Jsem strašně rád, že tě tady mám.“ Slzičky mi tečou po tvářích. Zlobím se na sebe, nedokážu ty slzy zadržet. Zamiloval jsem se do ní, ale říct jí to nemůžu, stydím se.

„Už musím jít, drž se.“ Políbila mě na tvář! Jsem celý rozpálený, určitě to není od horečky.

„Kdy zase za mnou přijdeš?“ Ztěžka jsem ze sebe vysoukal, jak jsem rozrušený.

„Budu u tebe vždycky, když budu mít volnou chvíli.“

Tetelím se štěstím. Úplně jsem zapomněl, že tady ležím jako Lazar. Před očima mám krásnou Aničku a myslím jenom na to, že za mnou zase přijde.

„Tak už jsem tady.“ Anička! A s ní ještě jedna sestra s vozíkem.

„Kam mě povezete?“

„Na ambulanci. Pan doktor z Hradce už je tady.“

Jedeme po chodbě. Ležím tady jako prkno a přemýšlím, že ten doktor z Hradce nemusel tolik pospíchat. Vytrhli mě z nejlepšího snění o Aničce. Ještě že je tady se mnou. Nevím, co se mnou budou dělat, ale Anička bude asi u toho.

Zavezli mě do větší místnosti a posadili na tom vozíku. Anička je tady opravdu se mnou. Ona a druhá sestra mě drží každá z jedné strany a sundávají mi košili. Ale co to? Aničce se koulí po tvářích slzy jako hrachy. Že by to bylo kvůli té hrozné injekci s velkou jehlou, která leží na tom stolku vedle? Snad to nemají uchystané pro mě? A už je to tady. Cítím tupý úder do zad. Za chvíli mě i s pomocí doktora opatrně pokládají na vozík. Nebylo to tak hrozné, aby kvůli tomu musela Anička brečet. Asi do mě narvali tu ohromnou jehlu někam do zad. Já jsem ale necítil žádné bodnutí, jenom takové bouchnutí do chrbátu, jak by řekl ten Slovák, co se mnou ležel na posteli, když jsem tady byl se zlomenou nohou.

„Opatrně ho položte na postel a do večera ať se nehýbá.“ Říká doktor.

„Ty máš nápady. Já jsem se nehnul od včerejšího rána a kvůli tobě bych se měl zrovna teď mrskat jako kapr.“ Myslím si já a neříkám nic. Ani nemůžu. Vůbec mi není do řeči. Je mi hůř než včera.
Dali mi nějaké prášky, položili na postel a já jsem usnul jako špalek.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale už je asi večer, na stropě svítí elektrické světlo. A je to tady znovu. Nade mnou se sklání anděl. Anička. Snaží se usmívat. Je krásná.

„Nebolí tě to moc?“ Dává mi napít. Mám tak vyschlo v krku, že bych ani nebyl schopen mluvit.

„Nebolí, je to lepší než včera.“ A opravdu. Ruce přicházejí k sobě, takže teď s nimi můžu hýbat a nejenom mačkat to důležité tlačítko od zvonku. Zkouším taky pohnout nohou. Nejde to. Ale já je rozhýbám. Musím chodit! Kvůli mamince.

„Co to bylo? Tu hroznou injekci do mě opravdu vrazili?“

„Tomu se říká lumbálka. Odebrali ti z páteře vzorek míchy, aby mohli zjistit, co ti je.“

„Ani to moc nebolelo. Ale ty nohy. Pořád jako by nebyly moje. Já musím chodit!“

„To víš, že se uzdravíš a budeš zase chodit. Mluvila jsem s tatínkem, volal telefonem od pana řídícího. Moc tě s maminkou pozdravujou, tatínek za tebou v neděli přijede.“

Zase mě políbila na čelo a odešla.

Táta má moc práce. Je toho na něj se starším bráchou moc. Mladší brácha jim moc nepomůže. Je mu teprve pět roků. Ještě že už máme postavený nový chlívy. Dostavěli je už před šesti roky. Je to velký barák, dlouhý dvacet metrů. Vzadu je nejdřív chlív pro krávy, jalovice a telata. Na jedné straně je kotec pro telata a stání pro jalovice. Na druhé straně přes chodbičku stojí krávy. Do žlabů je zabudovaný rozvod vody pro napáječky a za žlaby je ulička pro krmení. To se má vozit na vozíku z přípravny, která bude navazovat na chlív a bude v místě, kde je dnes stodola. Napáječky jsou složeny na půdě a vozík bude, až předěláme stodolu. Napáječky se namontují, až bude ve vsi vodovod. Táta říká, že to bude brzy. On to musí vědět, je předsedou MNV. Mezi chlívem a maštalí pro koně je chodba, kterou přivážíme krmení a vyvážíme hnůj. Za chodbou je maštal. Na jedné straně jsou dvě kobyly a na druhé straně je kotec pro hříbata. Za maštalí je místnost velká skoro jako chlív pro krávy. V první části jsou kotce pro prasata a za nimi místo pro skladování krmení pro ně.

Všechno je propojeno dveřmi a poslední dveře vedou do komory a z ní pak na chodbu a do obytné části. Obytná část ještě není hotová. Nejdřív musel táta postavit chlívy pro dobytek. Pamatuju se na to, i když jsem tehdy byl ještě malý. Podezdívku stavěli zedníci pod vedením dědy z pískovcových kvádrů, kterým říkali štuky. Lámali a vozili je z našeho lomu v Roklích. Na návsi postavili tesaři kozy, na ně kramlemi připevnili obrovské smrkové kmeny, které přivezli z našeho lesa. To byla podívaná pro malého kluka! Nejdřív seškrábali z kmenů kůru, pak dva na koncích kmenu podrželi napnutou šňůru namočenou v červené barvě a třetí ji uprostřed zvedl a pustil. Barva se otiskla na kmen a vytvořila krásně rovnou čáru. Velkými širokými sekerami, širočinami, pak vytesali z kmene krásné trámy pro vazbu a krovy. Tesaři byli z okolních vesnic, u nás žádný nebyl. Byli to opravdoví páni řemeslníci.

Část cihel přivezl táta z cihelny a část z nějaké bouračky z pohraničí. Stavba probíhala rychle, někdy na ní pracovalo i 10 zedníků a přidávačů. Je to už opravdu dávno, protože byl děda ještě chlapík a já jsem byl opravdu malý. Vzpomínám si, jak na mě zedníci pokřikovali, když jsem chodil nahatý po dvoře. Stavba je to vysoká, stropy jsou z hurdisek, které pomocí patek umísťovali mezi traverzy. Nad stropy je z nových dutých cihel vyzděný asi metr a půl vysoký půlštok. Tak vznikla obrovská půda, kam ukládáme slámu a seno. Na to seno máme na půdě složený drapák. Zatím nefunguje, došly peníze.

Stavba chlíva proběhla rychle. Během ní jsme měli krávy v chlívě u souseda, který už nehospodařil, byl starý a pole pronajímal sousedům. Chlív to byl malý, tmavý a nízký. Naše krávy tam byly namačkaný jako sardinky. Toho souseda jsem nikdy neviděl, ale často jsem ho slyšel. „Piliár hromů“ řval, když se mu něco nelíbilo. Asi to měl být milión hromů, nebo něco s biliárem, nevím.

Jezdila k němu někdy vdaná dcera s vnučkou Dášenkou. Dášenka byla stejně stará jako já. Když jsme byli ještě malí a nahatí běhali po zahradě, koupali jsme se spolu v našem malém rybníku. Chodili jsme kolem břehu a přidržovali se kořenů vrb. Ten rybník nebyl moc hluboký. Kdybychom se ale smekli a spadli dál od břehu, určitě bychom se utopili. Dášenka byla krásně pihovatá po celém tělíčku. Na zahradě jsme měli ohradu z prken, kde se pásla housata. Bylo to jen jedno prkno na výšku, postavené mezi zatlučené kolíky. Leželi jsme tam schovaní za prknem a dotýkali se jeden druhého. Bylo to moc příjemné. Od té doby jsem Dášenku neviděl. Kdybych ji teď potkal, určitě bych se styděl.

Do rybníka se z jedné strany chodí napájet krávy a tak tam je vyšlapané mělké koryto. Z druhé strany vede strouha přes sousedův pozemek do dalšího rybníku na návsi. Ten je propojen potrubím vedle silnice s dalšími dvěma rybníky. V tom prvním plavíme koně a v zimě na něm hrajem hokej, v tom posledním se koupem. Prý to takhle vybudovali už dávno, aby všude byla nablízku voda na hašení požáru. Já pamatuju jenom jeden požár, když na jedné zahradě hořela sušírna na švestky. Na naší zahradě jsou taky základy od sušírny, která kdysi vyhořela. Každý sedlák má svoje švestkové stromy, hlavně kolem cest na pole. Sušené švestky jsou dobré hlavně na povidla v zimě, když čerstvé švestky nejsou. Bez povidel by přece nebyly buchty ani koláče.

Kolem rybníka si rádi hrajeme, přeskakujeme strouhu nebo z jílu děláme kuličky. Jílové kuličky jsou prima náboje. Takovou kuličku napíchnete na vrbový prut, a když s tím prutem pořádně švihnete, letí kulička třeba třicet metrů. To se pak u nás na zahradě seběhnou dvě party kluků a už se vede válka Kozlováků proti nám Dolňákům. Kozlováci jsou kluci z Kozlova. To je kopec na druhém konci vesnice. Přes Kozlov se chodí na hřbitov a silnice vede dál do Kálku a do Starých Hradů a Libáně.

Jednou se u nás na zahradě sešlo asi deset starších kluků. Udělali jsme si zásobu kuliček z jílu a stříleli jsme s nima na plechovou střechu sousedovy kůlny. Dělalo to pekelný rámus a „Piliár hromů“ se mohl uhromovat. Ti starší kluci při tom křičeli: „Bum, bum, bum, kuratotium.“ Já jsem křičel s nima taky, i když jsem nevěděl, co to znamená. Tenkrát byl doma na prázdninách sousedův syn, který někde ve městě něco študoval. Ten vůbec nevylezl z baráku, jeho táta ale pořádně nadával: „Piliár hromů, koukejte mazat domů, smradi zatracený.“ Když už ten rámus náš táta nemohl vydržet, přišel a museli jsme si hrát na něco jiného. Pak mi vysvětlil, že Kuratorium byl nějaký německý spolek za války a sousedův syn byl v tom spolku.

Ze vzpomínek mě vytrhla Anička. Popřála mi dobrou noc. Já jsem ale nemohl usnout. Pořád jsem s klukukama střílel kuličky na sousedovu střechu a křičel „Bum, bum, bum, kuratorium“.

V noci se mi zdálo, že se dusím. Byl to na štěstí jenom sen. Zdálo se mi o naší staré doškové stodole a o žních, kdy jsme do té stodoly skládali snopy obilí. Tehdy se obilí mlátilo většinou v zimě a naložené fůry se vozily přímo z pole do stodoly. To ještě byl na světě děda a on pak podával snopy z fůry do přístodůlku. Tam stál většinou táta s tetou Máňou a rovnali snopy tak, aby se tam všechno vešlo. Když vyrovnali dost vysokou vrstvu, stoupla si teta Máňa navrch, táta jí dlouhými podávkami podával snopy a ona je rovnala dál do šířky a do výšky. Když byla vyrovnaná další vysoká vrstva, nastupoval jsem já s bráchou. Teta nám podávala snopy a my je rovnali a mačkali pěkně prdelema (to jsou konce snopů, kde nejsou klasy) k doškům ve střeše. Do střechy pražilo slunce, prostor se zmenšoval a bylo tam vedro, plno prachu a k nedýchání. Když jsme se dostali do blízkosti hřebenu, musel jsem tam už vlézt sám, protože jsem byl nejmenší, brácha mi podával a já jsem vycpal ten zbylý prostor až po hřeben. Tam už se vůbec nedalo dýchat, kolikrát jsem se zakuckal, a brácha mě musel vystřídat.

Probudil jsem se ze sna, celý zpocený, ale šťastný, že to byl jenom sen a že ráno zas uvidím Aničku.

Ráno mě vzbudila jiná sestra, odvezla na záchod a do koupelny. Sestra mě přidržovala na záchodě a v koupelně mě posadila nahatého na stoličku, podržela mě a jiná sestra mě umyla. Byl jsem rád, že u toho není Anička. Před ní bych se styděl.

Po snídani mi vysvětlili proč mě tak důkladně umyli. Nebylo to jenom proto, že jsem byl po tom hrozném snu zpocený, ale hlavně proto, že se budu stěhovat do Hořic. Nelíbilo se mi to. V Hořicích je ještě menší nemocnice než tady v Jičíně a je to od nás ještě dál, a táta, který má tolik práce, bude cestovat celý den, když mě bude chtít navštívit. A hlavně tam nebude Anička. Nic jsem neříkal, ale bylo mi hrozně smutno.

Když mě nakládali do sanitky, zeptal jsem se sestřičky, kde je Anička a proč se se mnou nepřišla aspoň rozloučit. Jsme přece příbuzní a ona bydlí tady v Jičíně.

„Ona nemá dneska službu a ani o tom neví, že tě budou převážet. Příkaz k tomu přišel dneska ráno a musí to být prý hned. Ona se za tebou určitě přijede podívat. Do Hořic to není tak daleko.“

Moc mě to neuklidnilo, ale co můžu dělat? Nejsem zvyklý fňukat. Hlavně aby v těch Hořicích se mnou už začali něco dělat. Přivezli mě na pokoj, kde už bylo pět kluků a ještě nějaké postele volné. Kluk na vedlejší posteli byl asi tak stejně starý jako já.

„Jak se jmenuješ. Já jsem Jarda.“

„Mirek.“

„Odkud jsi?“

„Z Ivanovic na Hané.“

„Já jsem ze Lhoty. To je kousek od Jičína.“

Zdálo se mi, že se při té Lhotě trochu ušklíbl, ale třeba se mi to opravdu jenom zdálo. Lhoty jsou ty nejmenší vesnice a Ivanovice budou asi město. Už jsem to jméno někde slyšel. Přemýšlel jsem, proč sem převezli kluka z takové dálky. Určitě tam mají taky nemocnici. Já patřím do Jičína, a že mě převezli sem, nebylo nic divného, třeba tady mají víc místa. Ale proč sem tahají kluka až z Moravy?

„Prý tady vyklidili pro nás celý patro.“ Ozval se kluk, jako by věděl, o čem přemýšlím.

„Máme obrnu, teď to řádí všude a tak nás všechny převážejí sem a tady nás budou léčit.“

Bylo mi jako by do mě někdo vrazil nůž. Obrnu! To přece nemůže být pravda. Maminka měla obrnu, když mi byli asi dva roky. Ne, to by pro ni byla hrozná rána, kdybych měl být nadosmrti mrzák. Znovu se mi objevila před očima, jak před sebou strká židli, aby se mohla pohybovat po místnosti, nebo jak sedí na stoličce a stírá podlahu.

„Jak to víš? Mně nikdo nic takovýho neříkal.“

„ Mluvil o tom doktor se saniťákem, když nás sem převáželi.“

„Nelži, s tebou jel doktor?“

„Vezli nás v ty sanitce dva, toho druhýho nakládali někde cestou, a jel s náma doktor.“

Nejhorší chvíle mého života. Mám obrnu. Nemyslel jsem na sebe, že tady ležím jako lazar. Myslel jsem na maminku. Proto ona tolik plakala, když ráno zjistili, že se nemůžu hýbat.

Maminka byla v nemocnici za války. Starala se tam o ni tátova starší sestra, teta Tomsová. (Ona vlastně vychovávala i tátu, když byl malý a měl tolik sourozenců.) Maminka pak byla ještě třikrát v Janských Lázních. Ale to bylo už po válce. Za naší vesnicí na kopci Na Příhoně máme hřbitov a tam ze silnice je nádherný rozhled daleko do kraje. Je tam krásně vidět kopec Velíš u Jičína a celá řada dalších zalesněných kopců. Ten Velíš je zajímavý kopec, uprostřed má díru. Je to vidět i od nás, tou dírou je rozdělený na dvě části. Prý tam stával Jitčin hrad a ten se jednou s hříšnou Jitkou propadl. Od toho hradu má taky jméno město Jičín. Táta mi jednou ukazoval, že tím směrem jsou Krkonoše a tam leží Janské Lázně, kde se léčí naše maminka. Já jsem pak často stál u nás na zahradě, díval se směrem na Krkonoše a vzpomínal na maminku. Dokonce, když kohout zakokrhal „Kykyryký“, já jsem slyšel, jak volá „Krkonošé“. Ještě jsem k tomu přidával „Janské Lázně, Krkonošé“.

Musím tátu poprosit, aby mi sem přivezl nejkrásnější fotku, co znám. Je na ni táta s maminkou, maminka mě drží v náručí, vedle stojí starší brácha, táta hladí kobylu Hnědku po hlavě a vedle ještě stojí hříbě. Byli jsme všichni moc šťastní. Maminka byla ještě zdravá a usmívala se. Zdravou maminku si ještě pamatuju, jak jede s kočárkem po široké a dlouhé lesní cestě a vedle pobíhá můj starší brácha. Tu cestu dobře znám. Vede lesem od silnice mezi Lhotou a Vlčím Polem směrem k Zelenčím. Na druhé straně přes silnici patří les ke Křížánku, který se rozkládá od Záhub až k Veselici. Na kraji u silnice jsou selské lesy a dál jsou panské lesy, dneska státní. Skoro naproti té cesty k Zelenčům máme my svůj les, odkud máme stavební dřevo na náš barák.

Všichni mně tvrdí, že si to nemůžu pamatovat, že jsem byl ještě v kočárku. Maminka tam ale prý s námi opravdu chodila na čerstvý lesní vzduch, když v kraji řádil černý kašel. Ať si každý myslí, co chce. Já si to pamatuju.

Maminčin otec byl polír u zedníků. Vzpomínám si na jeho průpovídku „Fuj na zem, zejtra na práci. Jestli bude dobrá, zase na zem.“ Tohle říkal vždycky, když si někde venku odplivl. Prý to pochází z doby, kdy za Rakouska vandroval s partou zedníků po kraji a brali zednickou práci i v cizině. Děda byl fešák. Byl vysoký, měl modrošedé oči a pod nosem knír, který si kroutil na koncích nahoru. Bydleli s babičkou na výměnku. To je zděný domek hned vedle našeho nového stavení. Říkáme mu baráček, i když tam byla světnice, kde bydleli děda s babičkou a přes chodbu větší místnost, kterou používají příbuzní, když přijedou na návštěvu. I tam prý bývala škola. Domek byl ale mnohem menší než naše stavení a proto mu říkáme baráček.

Děda s rodinou bydlel naposledy v hájence v Milkovicích. Když se maminka vdala, prodali hájenku a přestěhovali se s maminkou k nám na Lhotu. Maminčini sourozenci měli svoje rodiny a bydleli jinde a svobodná teta Růža pracovala někde v Praze a měla tam svůj byt. Děda byl rád, že se dostal do velkého hospodářství a hlavně, že může jezdit s koňmi. Táta pracoval s koňmi na poli a děda jezdil kočárem nebo bryčkou pro příbuzné k vlaku do Bousova nebo do Psinic. V zimě naložili na sáně otýpky slámy, přikryli je dekama a už se jelo. Rád jsem pro tety a strejdy jezdil s dědou, a když děda umřel tak s tátou. Táta mě někdy nechal i kočírovat.

Děda taky pracoval s námi na poli, ale nejraději jezdil s koňmi po silnici. Bylo na něm vidět, že je hrdý na naše koně a že on je kočíruje. Děda byl hrdý nejen na koně, ale byl to vůbec hrdý člověk. Když se nepohodl s mladými a s babičkou, zůstával v baráčku sám. Babička pak spala u nás v sekníčce. Děda si v takovém případě většinou na schodech u baráčku krémoval a leštil svoje vysoké jezdecké boty a dával najevo, že u nás nemusí být, že má kam jít. S nikým nemluvil a babička vždycky vyslala mě, abych mu donesl jídlo a zjistil, jak moc se děda zlobí. Děda se vždycky s námi udobřil a nikdy neodešel.

Brácha byl starší, ale jako vyslanec naší rodiny k dědovi byl nepoužitelný. Brácha zastane práci skoro jako dospělý a jako dospělý se taky k ostatním chová. Má svoji hlavu a je neposlušný. To dokázalo rozčílit nejen tátu, ale několikrát i dědu. Už si ani nepamatuju, jak to vlastně vzniklo, ale jednou ho děda honil po zahradě a dokonce za ním v rozčílení hodil i sekyrku, se kterou právě štípal dříví. Podobná věc se stala i mezi bráchou a tátou. Brácha utekl před výpraskem na náves a táta za ním utíkal se smetákem v ruce. Když ho nemohl dohonit, hodil po něm smeták a ten se zabodl doprostřed rybníka. V rybníku je vody jen asi metr. Ještě, že bylo léto a teplá voda. Pro smeták jsem samozřejmě musel vlézt já. Na návsi byl jenom soused Josífek, ten byl ale hodný a nikde tu příhodu dál nešířil. Kdyby to viděl kovář nebo řídící, určitě by z toho byla nějaká vtipná písnička, která by se pak šířila po vsi.

Podle těch dvou příhod to vypadá jako bychom byli nějaká bláznivá cikánská rodina. Není to pravda. Žijeme spořádaně, všichni svorně pracujeme na poli a kolem hospodářství. Já cítím úctu ke svým rodičům stejně, jako oni projevovali úctu k rodičům maminky. Při tom všem se ale táta i děda dokázali někdy pořádně rozzlobit. Děda se každou neděli oblékl do svátečního, vzal si hůlku špacírku a šel 5 kilometrů do kostela do Libáně. Po pobožnosti se zastavil v hospodě na náměstí a popovídal si se známými. Nikdy jsem na něm neviděl, že by byl zvlášť pobožný. Důležitý pro něj byl ten výlet každou neděli do Libáně.

Babička byla pobožná. U každého křížku nebo božích muk se pokřižovala a vodila nás do kapličky o pouti a posvícení, když tam byla bohoslužba. Do kostela s dědou každý týden nemohla, musela pomáhat mamince v domácnosti. Babička i děda na mě zapůsobili tak, že bych chtěl být jako oni. Mírný a laskavý jako babička a při tom hrdý jako děda. Snažím se o to, ale u jednoho člověka to asi nejde úplně dohromady. Tátovi rodiče už dávno nežijí. Děda umřel později než babička a když umřel, převzal hospodářství náš táta. Babička a děda jsou pochováni na hřbitově v Libáni. Nechala je tam pochovat jejich nejmladší dcera Baruška.

Teta Baruška zpívá v Libáni v kostele a její manžel Václav Kyzivát je slavný kapelník. Jeho kapela je známá v širokém okolí, a když strejda hraje na křídlovku, všichni poslouchají jako omámení. Taková je to nádhera. Strejda mně a bráchovi koupil malé housle, a když brácha začal jezdit do školy do Libáně, začal ho učit na ně hrát. Mě to asi taky čeká, až půjdu do měšťanky. Moc se mi do toho nechce. Jednou jsem byl u tety na návštěvě a pootevřenými dveřmi jsem sledoval, jak strejda nějakého kluka učil hrát na housle. Klukovi to moc nešlo a strejda ho párkrát přetáhl smyčcem přes prsty.

Táta si do hospodářství přivedl hospodyni a její rodiče, aby na všechnu práci nebyl sám. Tátovi sourozenci nechtěli nic za hospodářství vyplatit. Ani by to nešlo, když jich bylo tolik. A taky chtěli, aby hospodářství zůstalo pohromadě. Mamince bylo teprve šestnáct, když se vdávala. Svatba ale musela být, hospodářství nemohlo zůstat bez hospodyně. Zato táta už měl na čase, bylo mu už třicet. Poznali se v Libáni, když spolu hráli divadlo. Oba krásně zpívají a vzpomínají, jak maminka hrála Madlenku z kovárny. To divadlo vedl pan kanovník. To je prý něco víc než farář. Moc radosti si ale po svatbě neužili. Brzo přišla válka a okupace. Když bylo mamince osmnáct, narodil se starší brácha, ve dvaceti já a dva roky na to dostala maminka obrnu. A teď tady ležím já a budu možná nadosmrti mrzák.

Vizitu vedl pan doktor z Hradce. Prý to je hlavní dětský lékař v celé republice. Proběhlo to celkem rychle. Všichni jsme na tom byli podobně. Já jsem měl výhodu v tom, že jsem dobře ovládal ruce. Horší bylo to, že jsem se nedokázal sám posadit ani otočit. K jídlu mě vždycky posadili a podepřeli záda, sestřička mě podržela, abych se neskácel, a já jsem se najedl sám. Někteří se sami ani nenajedli. Ten hlavní doktor určitě už má vymyšlený, jak nás budou léčit. Už aby to bylo.

Odpoledne to začalo. Když jsem viděl, čím nás budou léčit, v duchu jsem zalitoval, že jsem na to léčení tak pospíchal. Do pokoje přijely dvě sestřičky s takovým divným vozíčkem, ze kterého se kouřilo. Nebyl to normální kouř, ale pára. Sestřička vytáhla horký hadr, doktor zkontroloval, jestli je dost teplý a sestřička ho přiložila na tělo pacienta. Začali u dveří a tam ležel malý kluk a ten řval, že to je moc horký. Sestřička vzala ten hadr zpátky, ale doktor poručil, ať ho znovu přiloží. Nám všem řekl, že to musíme vydržet, když se chceme vyléčit. Já to určitě vydržím, chci se vyléčit, nechci být nadosmrti mrzák. A už jsou u mě. Horký zábal, jak tomu říkají, pálí jako hrom. Navrch přes něj položili další suchý hadr, do kterého mě zabalili. Ani neceknu, všechno vydržím a určitě se uzdravím.

Druhý den přijely sestřičky už bez doktora. I na nich je vidět, že je horké hadry pálí do prstů. Rychle je přikládají na naše těla a balí nás stejně jako včera. Baví se mezi sebou, že to je nějaká metoda, o které se náš doktor radil s nějakými Američany.

Dneska je neděle. Určitě za mnou přijede táta. Nemůžu se dočkat. Chci se pochlubit, že už neležím jako Lazar, jako to bylo, když mě přivezl do Jičína. Chci slyšet, jak to vypadá u nás doma a hlavně jak to zvládá maminka. Určitě jí chybím. Byl jsem její největší pomocník, když už není babička.

Na poli je teď nejvíc práce. Než mě odvezli, chystali jsme se na žně. O žních nám pomáhají naši příbuzní. Nejvíc maminčina sestra teta Máňa a tátův bratr strejda Milek. Oba bydlí v Boleslavi, tak musí přijet vždycky na víc dní, aby se to vyplatilo. Teta Tomsová bydlí v Libáni, vlastně na kraji Libáně ve vilce, která patří ještě ke Starým Hradům. To je ta teta, co pomáhala mamince v nemocnici, když tam byla s dětskou obrnou. Mají taky kousek pole a táta jim tam dělá práce s koňmi, tak nám o žních pomáhají vlastně na oplátku. Taky nám pomáhají z jedné rodiny na Záhubech. Jim táta taky s koňmi obdělává jejich políčko.

Máme i docela moderní stroj na sekání obilí, sekačku hrsťovačku. To je sekačka, která má za lištou velký oplechovaný vál a čtvery velké hrábě napojené chytrým zařízením na hřídel, co spojuje kola ty sekačky. Dá se to seřídit tak, aby se při sekání skláněly všechny čtyři hrábě a z válu shrnovaly malé hrsti obilí, nebo se sklání každá druhá, nebo jenom jedna ze čtyř. To jsou pak ty hrsti větší. Je to velká vymoženost. Hromádky obilí jsou těmi hráběmi pěkně srovnané a připravené ke svázání do snopů. Ten vál se dá zvednout, když se přejíždí z jednoho pole na druhé.

Za tou sekačkou chodíme my kluci nebo i holky, když nám některá pomáhá, a k těm hromádkám pokládáme povřísla. Udělat povříslo z pšenice nebo ječmene je taky umění. To přiložíme dvě malé hrstičky obilí klasama k sobě, přeložíme klasy přes sebe a šikovně povříslo zakroutíme tak, aby se nerozvázalo. To se dělá tak, že se jeden konec povřísla strčí do podpaždí jedné ruky, kterou se přidrží ty ohnuté konce s klasy, druhou rukou se to dvakrát vymění a je to zamotaný. Každé dítě na vesnici to umí. Pšenice nebo oves jsou fajn, horší je ječmen. Ty jeho fousy pěkně škrábou. U žita je to jednodušší. To je dost dlouhý, tak jako povříslo slouží hrstka žita.

Za námi pak jdou tety a ty těmi povřísly svazují hrsti do snopů. Nejlíp to uměla babička. Měla v ruce krátký zašpičatělý kolík, kterému se říká roubík. Pomocí toho roubíku dokázala během vteřiny spojit volné konce povřísla na uzel a snop byl hotový. Teta Máňa to s roubíkem taky umí. Teď mě napadá, že jsem někde četl, že někoho svázali a do pusy mu dali roubík, aby nemohl křičet. Nechápu, jak mu ten kolík narvali do pusy.

O žních se nás na práci sešlo třeba i deset. Na pole jsme si brali bandasku s oslazenou octovou vodou. Taková voda zažene žízeň a osvěží. Doma maminka připravila pro všechny oběd. Když jsme pracovali za humny, tak jsme šli na oběd domů. Když ale pracujeme dál, třeba v Kálku, na Obci nebo v Horních Valech, jede na pole brácha na kole a na tom kole pak dojede pro oběd. Na řidítkách má na jedné straně baňku s polívkou a na druhé straně velkou tašku s hrncema. Já bych to určitě neuvezl. Brácha je ale o dva roky starší, tak to umí. Dokud byl ještě děda na živu, vozil nám oběd on.

Někdy nám pomáhá i strejda Tomsa. Ten už je v důchodu, dřív pracoval jako financ někde ve Vejprtech. Nejspíš to byl on, co nás vyfotil při obědě v Kálku ve stínu pod jediným stromem, který tam byl široko daleko sám. Jsme tam s bráchou holohlaví a ty naše holé lebky se tam krásně vyjímají. Až bude po obědě, navlékneme si na ty naše hlavy kapesníky se třemi uzlíky, abychom nedostali úpal. Na ty fotce je nás možná deset. Z toho je vidět, kolik příbuzných a známých nám o žních pomáhalo. Ten strom je tam opravdu jediný a na štěstí zrovna na našem poli. Stínu je tam ale málo, tak octová voda brzo zteplá. Proto máme s bráchou ještě jeden důležitý úkol. Běháme s bandaskami asi tak půl kilometru daleko pro čerstvou studenou vodu do studánky v lesíku v údolíčku kousek za silnicí.

Celé léto jsme dohola. Dokud jsme byli malí, běhali jsme tak i na jaře a na podzim. Táta tvrdí, že se učil holičem, ale já tomu moc nevěřím. Doma má ruční mašinku na stříhání, tak ostříhání celé lebky mu jde líp, než nějaké přistřihování. Říká tomu, že nás musí „okamenovat“. V Libáni je holič Lehký. Je to tátův známý, tak se možná u něj opravdu zaučoval. Jednou před Vánoci jsme byli s tátou ve městě. On nás zavedl k holiči Lehkému a šel si zařídit něco k sedláři Moravcovi. Lehký se nás ptal, jak nás má ostříhat.

„Táta říkal, ať se necháme okamenovat.“

„Okamenovat? To jako dohola?“ I pan Lehký znal ten tátův výraz.

„No jo, říkal okamenovat.“

„Když okamenovat, tak okamenovat.“ Holič nás opravdu ostříhal před Vánoci dohola.

Když jsme přijeli domů, maminka spráskla ruce a šly na ni mrákoty. Na našich holých hlavách klouzaly kulichy ze strany na stranu.

Konečně je tady táta. Mávám na něj, aby viděl, že mě už moje ruce poslouchají. Oba máme obrovskou radost.

„Proč jsi za mnou nepřijel dřív? Dva dny jsem byl v Jičíně a teď už jsem třetí den tady v Hořicích.“

„Víš přece, že návštěvy jsou jenom v neděli. A v Jičíně byla přece Anička.“

„No jo, říkala mi, že s tebou mluvila po telefonu a že mě pozdravujete.“ Při vzpomínce na Aničku mnou projelo příjemné teplo, až mi zrudly uši.

„A co doma? Jak to zvládá maminka?“

„Mamince chodí pomáhat Květa. Už začínáme žně. Včera jsme obsekali ječmen a zítra ho budeme sekat. Letos není nikde polehlej a je pěknej. Už tam byl odhadce a uznal, že celý množství prodáme v sladovnický kvalitě.“

„A kdo ti odebíral?“

„Teta Tomsová a pomáhal samozřejmě taky Berta.“

„To budete sekat určitě hrsťovačkou.“

„To víš, že jo. Dneska přijede teta Máňa, tak bysme ten ječmen mohli mít zejtra večer v panákách.“

Ječmen nemám rád, má dlouhé fousy a ty škrábou. Osiny zalézají za košili i za kalhoty a od dělání povřísel míváme červené ruce, hlavně v podpaždí. Stejně je mi ale smutno, že u toho nemůžu být. Obdivuji naše kobyly, že utáhnou tu těžkou sekačku hrsťovačku s tou dlouhou lištou před válem a se všemi těmi převody, které ovládají hrábě, co dělají hrsti. Je to nádherná podívaná, jak táta a naše koně ovládají takový složitý stroj. Táta vždycky chvílemi sedí na plechové sedačce a chvílemi běží vedle sekačky, aby kobylám ulehčil práci. Musí se jet pěkně rychle, aby to všechno fungovalo.

„A co ty? Už běháš za holkama? Už nejsi taková bledule jako v Jičíně.“

„Neběhám, ani se neposadím a neotočím na posteli. Hlavně, že mi už fungujou ruce a že se sám najím.“

„No vidíš, málem bych zapomněl. Maminka Ti posílá buchty a věnečky a taky jsem ti přivez pár mirabelek.“

Mirabelky jsou malé a sladké žluté kulaté švestky, co zrajou právě před žněma. Mám je moc rád.

„Mám chuť na buchtu. Nikdo neumí takový jako maminka.“

Táta zvedl tu zvedací část postele s polštářem i se mnou a já se pustil do buchet.

„Nepospíchej tolik, nech si něco taky na zejtra. Máš tam povidlový, makový a tvarohový.“

„Vždyť jich je plná krabice od bot.“

Snědl jsem jednu makovou a jednu povidlovou. Až táta odejde, nabídnu buchty kamarádům. Mirek se může na posteli otočit a natáhnout, tak si ode mě může vzít buchtu a podat dál. Od každé náplně si po jedné musím schovat.

Když táta odešel, poprosil jsem Mirka, aby mi podal ze stolku obě krabice, co mi přivezl táta. Tři buchty jsem si schoval, ostatní Mirek poslal dál. Mirabelky jsme taky zbaštili společně. Věnečky ale nikomu nedám, ty mně vydrží na celý týden. Jsou pletené ze žlutého a hnědého těsta a vydrží dlouho. Každý den, když je budu jíst, mi budou připomínat maminku. Jsou to nejlepší věnečky na světě.

Je po návštěvách a už jsou tu sestry s horkými zábaly. Pálí to a potím se jak dveře u chlíva, jak by řekl brácha. Je neděle a ten doktor z Hradce je pořád tady. Dohlíží na ty horké zábaly a taky na rozcvičování. Ruce mám dobré, nohama ale sám nehnu. Tak mě celého masírujou a ohýbají a různě kroutí nohama a chtějí, abych s nima hýbal sám. Ale nejde to. Na posteli se taky sám neotočím a vůbec se neposadím.

„Tady máme postižené hlavně svalstvo zádové a břišní.“ Říká doktor.

Kašlu na svalstvo zádové a břišní. Ať jsem třeba hrbatej a s břichem jako meloun, hlavně když budu chodit.

Před spaním myslím zase na naše koně a na to, jak sekají hrsťovačkou ječmen. A už to není ječmen, ale pšenice za humny. Táta nechal sekačku s položeným válem na poli. Příští den se pojede na další kus pole. Jsem zase malý a hlídám husy. Ty sbírají klidně a spořádaně roztroušená zrníčka pšenice a já nemám co dělat, tak si hraju na vojáky. Zalehl jsem na oplechovaný vál sekačky, schovaný za okraj válu, co tam je kvůli tomu, aby se obilí pěkně srovnalo a hrábě ho v úhledné hrsti shrnuly dolů, a střílím klackem jako puškou po Němcích. Žádní tam nejsou, tak střílím po těch našich husách.

„Jaroušku, pojď mi pomoct sbírat klásky“, volá babička. Utíkám za ní, ale strniště mě píchá do chodidel, tak mi to jde moc pomalu.

„Jaroušku, poběž.“ Utíkám přes to strniště a vůbec to píchání necítím. Letím jako vítr.

„Tak rychle zase nemusíš. Vždycky ti říkám, abys nelítal jako blázen.“

Babička se směje a bere mě do náručí.

„Ale babičko, já mám obrnu.“

Babička nepláče. Dál se usmívá, jako by mi nerozuměla.

Je brzo ráno. Všichni ještě spí. Já jsem se probudil celý zpocený. Ale co to? Cítím, že mám zase nohy. Cítím je od palců až po stehna. Odhodil jsem deku a koukám na ty svoje nohy jako na zjevení. Dokonce mě i poslouchají. Zahýbal jsem palci u obou noh, pak i celými chodidly. Babička. Moje milovaná babička. Ona se za mě přimluvila v nebi. Ona mě uzdravila. V duchu se jí omlouvám, že jsem nikdy nebyl pobožný jako ona. „Andělíčku, můj strážníčku“ jsem se modlil jenom kvůli ní a jen když se na mě dívala, u božích muk jsem se nekřižoval a do kostela chodil taky jenom kvůli ní. Na velikonoce, když jsme od Zeleného pátku do Bílé soboty chodili s řehtačkami a klapačkami po vsi a všichni kluci se u kapličky a u božích muk modlili, tak jsem jen tak klapal pusou. A farářovi jsem salutoval! Za všechno se teď babičce omlouvám. Ona mě zachránila.

Hned ty nohy vyzkouším. Pokrčil jsem je v kolenou, vzepřel se rukama a tak jsem je dokázal dostat na zem. Držím se postele, jak nejvíc můžu, ale není to nic platné. Kolena se mi podlomila, nohy podjely, už jsem se rukama neudržel a spadl jsem na zem. Byla to rána jako hrom, až se všichni probudili. Přiběhla sestřička, a když mě viděla na zemi, zavolala si na pomoc zřízence.

„Co vyvádíš, kluku zatracená?“ Položil mě zpátky na postel a sestřička mě pěkně přikryla.

Odhodil jsem deku a křičím: „Já mám zase nohy, můžu s nima hejbat, podívejte. Já budu chodit!“

„Nohy jsi měl vždycky. A jestli budeš chodit, to se teprve uvidí.“ Říká ten protivný zřízenec.

„To víš, že budeš chodit.“ Uklidňuje mě sestřička.

Jsem zklamaný. Mám cit ve svých nohách a stejně nemůžu chodit. Sestřička to na mně vidí.

„Musíš hodně cvičit, abys měl v těch nohách sílu, a hlavně musíme spravit ty tvoje záda.“

Hned odpoledne jsem se přesvědčil, jak to s těmi zády myslela. Po zábalech mě odvezli do místnosti, kde byl velký stůl přikrytý prostěradlem. Položili mě na ten stůl na břicho. Jedna sestra mě vzala pod rameny, až se mi hlava zabořila do jejího břicha. Byla to opravdu silná paní. Další dvě sestry mě držely za nohy a za zadek, abych neklouzal po tom stole. Ta silná sestra pak ohýbala horní částí mého těla ze strany na stranu, až mi lupalo v zádech. To lupání nejen cítím, ale i slyším. Slyší ho i sestřičky.

„To nic, hochu, to jsou oříšky, musíme je rozlouskat.“

Jsem tam jako na mučidlech. Ale já to vydržím, chci se uzdravit. Ani neceknu.

Přivezli mě zpátky na pokoj a položili na postel. Ležím zase jako Lazar. Jsem celý rozlámaný. Je to horší než ráno. Mám cit v celém těle, ale stěží zvednu ruku, nohama nehnu vůbec. Co to se mnou provedli? Chtějí mě tady zničit nebo uzdravit?

Vzpomínám na tátu. Ten loni na jaře jednou ráno taky zůstal ležet a nemohl dojít ani na záchod. Jezdil k němu doktor a kurýroval ho celý týden. Říkal, že to je nějaká revmatická horečka nebo co a že to je z přepracování a od nervů. Jsme na tu práci na poli s tátou sami. Maminka je nemocná a děda i babička už umřeli. Příbuzní a známí nám pomáhají hlavně o žních a o senách. A k tomu ty nervy.
Táta je předsedou MNV a jezdí teď hodně často na okres do Jičína. Ty kluci komunistický, jak by řekla babička, chtějí potrestat sedláky, že nechtějí vstoupit do družstva. A protože u nás není žádný velký statek, usmysleli si, že se musí najít aspoň jeden „kulak“, kterého by mohli vystěhovat a postrašit tak ostatní sedláky. Tím „kulakem“ má být největší sedlák Línek, který má 22 hektarů.

Línek je náš příbuzný, jeho žena je dcera tátovy sestry. Sedláci mají předepsané dodávky obilí a všeho, co se v hospodářství vypěstuje. Čím větší sedlák, tím větší dodávky. Ti největší to nemůžou splnit a na práci si musejí najímat. Ty pak označí za kulaky a vykořisťovatele a zaberou jim statek a vystěhujou je i s rodinou z jejich domu. Ve vedlejší vesnici prý takhle vystěhovali tři rodiny. I Línek má s dodávkami problémy, tak táta jezdí na okres s tím, že se MNV za Línka zaručí a že obec všechno splní. Tyhle nervy určitě položily tátu loni do postele.

V každém hospodářství zabíjejí v zimě pro svoji potřebu prase. U nás to dělá vždycky strejda Milek z Boleslavi, který je vyučený řezník. Línek neměl loni včas splněné dodávky vepřového masa, tak mu nedovolili zabít pro sebe prase. Prasata mu tam chodí přepočítávat jeden soudruh z vesnice. Sám nemá ani krávu, tak má radost, když se může pomstít velkému sedlákovi. Protože u Línků mají prasat hodně a ten kontrolor není moc chytrý, spočítá vždycky všechny kusy a nezkontroluje si, kolik je velkých a kolik těch menších.

Tak se táta dohodl s Línkem a vyměnili jsme jedno naše malé za skoro dvoumetrákové od Línků. Problém byl jak je přemístit. Nikdo z vesnice to nesměl vidět. Tak jsme se vydali v noci s malým prasátkem v kleci zadem za humny k Línkům. Klec nesl strejda Milek, táta, soused Josífek a brácha. Já jsem svítil baterkou na cestu. Zpátky vystřídal bráchu Línek a brácha běhal kolem a pomáhal, kde bylo potřeba. Nejhorší bylo přenést těžké prase přes dvě strouhy za chalupama. Strouhy jsou hluboké příkopy, které odvádějí přebytečnou vodu a močůvku od chalupy do polí. I my máme jednu takovou strouhu, kterou jsme museli překonat. Za každou chalupou je zahrada a teprve za ní je přes strouhu lávka. Musíme tam pokládat fošnu a po ní posunovat klec s prasetem. Vždycky, když dojdeme ke strouze, musíme se zastavit. Chlapi si musejí odpočinout. Já zhasínám baterku a všichni posloucháme, jestli nás někdo nesleduje. Za strouhou zase zastavujeme. Chlapi se musejí vydýchat, já zase na chvilku zhasínám baterku. Díváme se směrem k chalupám, jestli se někde nerozsvítilo světlo. Nic. Ani pes po nás neštěkne.

Druhý den je u nás zabíjačka. Strejda Milek zabíjí dvě prasata. Jedno naše a jedno Línkovo. Naše prasata nikdo nepřepočítává. Nám se zatím daří plnit dodávky vepřového. Večer pak táta zavezl dvě půlky prasete přikryté plachtou a senem Línkům. Ještě že nás minulou noc nikdo neviděl a neudal. V jedné chalupě, za kterou jsme stěhovali prasata, bydlí ten chalupník, co přepočítává u Línků prasata. On je ve vsi vůbec důležitá osoba. Ničemu nerozumí, doma má jen dvě kozy a trávu pro ně seká kolem příkopů u silnice na Libáň. Okresem je ustanoven do funkce obecního agronoma. Ještě s několika kozičkáři založili JZD a vedou to od desíti k pěti. Soudruhům na okrese to samozřejmě nestačí, tak dělají všechno možné i nemožné pro to, aby do družstva nahnali i větší sedláky. Táta říká, že se to nikdy nestane.

Ten „agronom“ se jmenuje Pekař. Kontroluje taky mlíko, které sedláci přivážejí v baňkách ke sběrně, odkud pak ho odváží cisterna do mlíkárny. Kontroluje, jak jsou baňky plné a jakou má mlíko tučnost, a všechno zapisuje. Taky sleduje „agrotechnické lhůty“ určené okresem. Sedláci z něj mají legraci, protože každý ví daleko líp než nějaký ouřada na okrese, kdy se má něco zasít nebo sklidit. Ty okresní agrotechnické lhůty vyhlašuje místním rozhlasem. Místo zemědělci říká zemedělci. Jednou, když svým krákoravým hlasem vykládal, že už mají být pole oseta jarní pšenicí, pravil do rozhlasu: „Zemedělci, kdo jste osel, přihlaste se u agronoma Pekaře Josefa.“ Inu, ještě že uznal, že je osel.

Znovu myslím na tátu, jak byl loni vážně nemocný a dostal se z toho. I já se určitě uzdravím. Bylo to jenom jednou, kdy byl táta takhle nemocný. Práce na poli se zastavily, ale to se dá dohonit. Dobytek ale musí žrát a krávy musí někdo podojit, ať je hospodář zdravý nebo nemocný. Ráno jsme tátovi v chlívě pomáhali jenom v neděli, když jsme nemuseli do školy. Když jsme za ním přišli, měl už stejně většinou všechno hotové. Tak jsme z půdy shodili otýpku slámy na podestýlku a seno pro koně a pomohli s roznesením sena a podestláním dobytka. Táta už měl podojené krávy, vykydaný hnůj, naložené krmení dobytku do žlabů a napojené všechno zvířectvo vodou z rybníka na návsi. Večer jsme každý den pomáhali se senem a se slámou, se zeleným krmením a s vyvážením hnoje.

Teď byl táta nemocný. Všechna práce zůstala na bráchovi a na mně. Kdyby aspoň žila ještě babička! Ta dojila krávy většinou sama a táta dělal ostatní práci. Ráno jsme vstávali o dvě hodiny dřív, abychom stihli všechno nakrmit a poklidit. Já jsem zůstal v chlívě vždycky dýl. Mám to do školy pár kroků přes silnici. Brácha už ale chodil do měšťanky do Libáně. Jezdili tam všichni na kolech. Stejně musel vyjet nejmíň o půl hodiny dřív. Je to skoro pět kilometrů. Kolo nechával u tety na kraji města a pak musel ještě nejmíň kilometr do školy pěšky. Po prázdninách budu jezdit s nima, už jdu do šesté třídy. Budu jezdit na kole? Vždyť jsem úplný mrzák. Určitě budu. Já se uzdravím.

Nejhorší bylo nošení vody z rybníka. Musí se to nosit přes celý dvůr, nejmíň padesát metrů. Máme deset krav, čtyři jalovice, dvě kobyly, dvě hříbata, dvě kozy a deset prasat, když počítám i těch pět malých podsvinčat. To bylo nějaké vody. Nesli jsme každý dva kbelíky. Já jsem je měl naplněné jen do poloviny. Víc bych neunesl a stejně bych to rozcmrndal. Museli jsme jít nejmíň desetkrát. Nikdo nás nenaučil dojit krávy a namíchat šlichtu pro prasata jsme taky neuměli.

Zachránil nás Josífek. To je soused, který bydlí v domečku svého bratra naproti přes silnici. Ráno mě pro něj poslala maminka. On hned přiběhl a hlásil mamince, že byl stejně už na cestě k nám, že slyšel krávy, jak řvou, že je nikdo ještě nepodojil. Ten den jsme přišli s bráchou pozdě do školy. Nakrmili, napojili a poklidili jsme dobytek a koně a Josífek podojil krávy a nakrmil prasata. Maminka seděla na židli v síni a ukazovala Josífkovi, kde najde šrot a kozí mlíko a já nevím co ještě do ty šlichty dávali. Josífek se hned chopil pařáku, vysypal brambory do kýblů, rozšťouchal je, přidal horkou vodu a otruby, a hotovou šlichtu zanesl prasatům. Tak to pak probíhalo každý den, dokud byl táta nemocný.

Ve škole mě na chodbě slyšela paní řídící, když jsem se přezouval. Když slyšela, proč jsem přišel pozdě, slíbila mi, že za maminkou hned zajde, kdyby ještě něco potřebovala. Zavedla mě do třídy a vysvětlila řídícímu co se u nás děje. Nemusela se mnou chodit, já bych se omluvil sám. Stejně jsem měl ale radost, že o nás má takový zájem. Bráchu prý v měšťance taky třídní pochválil, že dokáže tak pěkně zastat otce a že může přijet pozdě vždycky, když to bude potřebovat. O mně se vůbec nezmínili. To je celý můj brácha. Pozdě jsme už stejně nikdy do školy nepřišli. Vstávali jsme tak brzy, abychom s Josífkem všechno stihli.

Josífek je malý, ale silný chlapík. Je plešatý a má kulatý červený obličej. Bydlí s bratrem Františkem v domečku naproti přes silnici. Vlastně nebydlí s bratrem, ale u bratra. Bratr je starší a je to legionář z první světové války. V domku mají dvě místnosti a v chodbě kamna s udírnou. I my tam nosíme maso naložené v láku a švestkové nebo bukové dřevo a oni nám maso po zabíjačce vyudí. Ani nevím, jestli mají nějaký dobytek. Mají malého bílého koníka a slepice, husy a kachny.

První místnost je kuchyň a v ní se odehrává všechno. Druhá místnost je parádní, jak už to na vesnici většinou bývá. Tam nikdo během dne nepřijde. Spí tam František se svou manželkou. Josífek spí na špejchárku. To je malá místnost nad roubenou dřevěnou kůlnou, která leží na druhé straně malého dvorku. Ani nevím, jestli tam má Josífek kamna. Asi ne, vždyť to nemá ani komín. V zimě mu tam musí být strašná zima. Josífek je na to zvyklý. Žije takhle celou dobu, co ho znám.

Josífek je hodný a pracovitý. Je rád, když si může s někým popovídat. Chodí k nám a někdy vypráví mamince o svém životě. Prý si taky kdysi sehnal nevěstu. Ta se ale nelíbila rodině, tak se nikdy neoženil. Na svůj osud si nestěžuje. Všichni ve vesnici ho mají rádi a on každému rád pomůže. Když si maminka kýchne, Josífek vždycky řekne: „Pozdrav vás Pánbůh, paní Jakubcová.“ A maminka vždycky na to: „Vás taky pozdrav, pane Agrt.“
Josífka nikdo nepřehlídne, i když je menší postavy. Zvlášť o pouti a o posvícení, když je u nás v kapličce bohoslužba. Stojí vždycky vzadu a zpívá svým mocným, vysokým hlasem církevní písně. Josífka mám nejraději ze všech lidí, kteří nejsou našimi příbuznými.

V noci jsem ve snu nosil kbelíky s vodou, až mě z toho bolely ruce i nohy. Nejvíc nohy. To bylo ale dobře, protože ráno jsem hýbal nohama zas o něco víc.

Dělám pokroky

Každý den nás balí do horkých zábalů a pak rozcvičují. Na cvičebním stole ohýbají moje tělo nejen do stran, ale čím dál víc i nahoru a pořád mi lupe v zádech. Inu, musíme rozlouskat ty oříšky. Na posteli cvičím rukama, opírám se o postel a snažím se nadzvednout. Pořád to nejde. Nohy ohýbám v kolenou a tahám je k sobě po prostěradle. Ještě je nezvednu. Zatracený břišní svaly, pořád nezabírají.

V neděli zase přijel táta. Odhodil jsem deku a předvedl jsem mu, co už dovedu s nohama. Vyprávěl jsem mu, jak mě balí do horkých hadrů a jak „louskáme oříšky“. Táta mi zase nadzvedl tu zvedací část postele a posadil mě. Už mě nemusí přidržovat. Nekácím se na stranu jako před týdnem.

„Ty děláš pokroky.“ Chválí mě táta.

„To ty horký zábaly a sestřičky, že se mnou tak cvičí.“

„Maminka bude mít z tebe radost, až jí to budu vyprávět.“ Při zmínce o mamince mi vyhrkly slzičky. Pořád jsem k ničemu. Pořád nemůžu chodit.

„A co žně? Už sekáte pšenici?“

„Z tebe bude jednou pořádnej sedlák. Přesně jsi to odhadl. Pšenici za humny máme v panákách, zbejvá ještě posekat ten kus Na obci.“

„Sedlák ze mě asi nebude. Hospodářství přece zdědí nejstarší syn. Kdo ví, co ze mě vlastně bude. Hlavně, abych se uzdravil. Pak už se uvidí.“

„Jestli nám to neseberou a nenaženou nás do družstva.“

„To přece nemůžou. Vy se přece nedáte.“

„To víš, že ne. A už o tom nebudeme mluvit.“ Táta zvážněl a jeho odpověď nezněla moc přesvědčivě.

„A co maminka a co brácha a kdo vám pomáhá na poli?“

„Maminka na tebe pořád myslí a často o tobě mluví. Věří, že se uzdravíš. Teta Máňa si vzala dovolenou a bude u nás celej tejden. Včera přijel na neděli i strejda Milek. Ráno jsme posekali otavu v roklích. Teď s tetou a Bertou obsekávají pšenici Na obci. Všichni tě pozdravujou.“

„Jak jste mohli v Roklích sekat trávu, když jsi tady?“

„Víš přece, že chodíme sekat brzy ráno za rosy. V Roklích je to prudká stráň a musí se to sekat ručně kosama.“

„To jste museli jít už ve čtyři hodiny.“

„Takhle chodíme sekat louky vždycky. Vždyť víš, že jsi nám pak pokaždý přines na louku snídani a rozhazoval nasekaný řádky.“

„Jak to že jsi teď tady? To se přece nedá stihnout.“

„Do Jičína na nádraží mě zavez řídící autem. Taky tě pozdravuje.“

Zase jsem dostal dvě krabice. V jedné byly buchty a v druhé věnečky. Buchty jsme snědli hned, jak táta odjel. Ty výborné věnečky pletené ze žlutého a hnědého těsta mi Mirek zase uložil do stolku. Musejí mi vydržet celý týden jako ty minulé.

Tak žně jsou v plném proudu a já se tady válím. Teď už se nerovnají snopy do stodoly. Co se stihne vymlátit zrovna z vozů, to se vymlátí hned. Máme mlátičku od firmy Šeda Dobruška. Je to dost velká mlátička, dvaadvacítka. Z vozu podává většinou strejda Milek, u válu stojí teta Máňa, která rozváže snop, rozprostře ho po válu a klasama napřed dává obilí do bubnu v mlátičce. Táta dole sleduje jak se plní pytle s obilím a zadinou a jak jsou plevy odfukovány do zadního přístodůlku. Hlídá, aby byly správně napnuté řemeny, aby fungovala vejtřasadla a aby sláma padala do lisu, který váže slámu do otýpek, které posunuje po dřevěných lyžinách na půdu. Tam jsme my s bráchou a ty balíky odnášíme dál na půdu a rovnáme je.

„Berto, běží sem Sráček a vypadá pěkně naštvaně.“ Volala jednou teta Máňa dolů na tátu. Ona stojí u mlátičky nahoře u válu na schůdkách a má odtamtud pěkný přehled. Soused, který k nám běží, si takovou přezdívku nezaslouží. Když byl malý, prý na něj volali Slávečku, a přezdívka Sráček byla na světě. Soused je menší, kudrnatý a velmi čilý, a tak ta přezdívka někomu připadá docela příznačná. On je o žních ale velmi důležitá osoba. Sousedi mu hlásí, kdy budou mlátit a on sleduje, aby nebyla přetížená elektrická síť. Je to důležité. Už jsem viděl, jak to vypadá, když vypadnou pojistky na sloupu naproti u silnice. To jsou pak všichni v blízkém okolí bez proudu a musí přijet elektrikář, vylézt na sloup a opravit to. My mlátíme většinou v neděli, když jsou u nás příbuzní, kteří nám pomáhají, tak nemíváme problémy. Tentokrát chtěl táta domlátit fůru, co měl na mlatu a tak přetáhl čas, který měl dohodnutý. Jiný soused musel čekat, až domlátíme.

S tetou Máňou většinou přijede i syn Láďa, který je stejně starý jako já. V Boleslavi bydlí v nějakém činžáku, tak je celý divoký, když se u nás může pořádně vyřádit. Běháme spolu po zahradě a po poli, lezeme na stromy, trháme třešně nebo lusky a vymýšlíme různé hry. Někdy to nedopadne dobře a něco provedeme. Výprask pak dostanu vždycky jenom já, Láďa je host. Jednou jsme si udělali na zahradě houpačku tak, že jsme položili žebřík přes velkou kládu. Žebřík jsme zlomili a zase jsem byl bit jen já.

Na Láďu jsem si vzpomněl při zmínce o stodole a mlátičce v ní. O žních bývá taky pokosená na některé louce otava a suší se. O minulých žních jsme sváželi a mlátili pšenici. Všichni byli zaměstnáni a Láďa a já jsme dostali za úkol obrátit seno na louce V roklích. Otava už byla jednou otočená a nahrabaná do malého okopíštěte. Zbývalo ještě jednou otočit a pak odvézt domů. Bylo krásné horké odpoledne. Přišli jsme na louku a seno se nám zdálo dost suché, tak jsme si lehli na louku a opalovali se. Odhadli jsme čas, který bychom asi potřebovali na práci a vrátili se domů. Ve stodole právě mlátili poslední zbytky jedné fůry. Táta se mě zeptal, jak je to se senem. Odpověděl jsem, že je krásně suché.

„A obrátili jste ho?“

„Ne, my jsme uznali, že to není potřeba.“ Hlásil jsem nic špatného netuše.

„Tak vy jste uznali. To nevíš, že se to musí obrátit, než se to odveze?“

Táta popadl bič, který tam ležel u žebřiňáku a už se po mně hnal. Bylo zle. Viděl jsem, že je opravdu rozzlobený a jednu jsem hned schytal. Nebylo kam utéct, tak jsem se schoval pod mlátičku. Zachránila mě teta Máňa. Skočila ze schůdků u válu a vytrhla tátovi bič z ruky.

„Berto, co blázníš? Chceš kluka zabít?“

A opravdu. Já jsem se v tom zmatku cpal hloub pod mlátičku a tam jsou všelijaká hejblata, která by mě asi rozmačkala. I přes tenhle zážitek mám tátu rád. Chápu, co má starostí s tím, abychom zvládli všechnu práci, a najednou se objeví dva „usmrkanci“ a něco „uznají“ a naruší tak práci všech ostatních. Někdy si na to vzpomenu, ale bez výčitek. Častěji ho vidím, jak orá za humny, skřivánek třepotá křídly na obloze, a on zpívá „Já už to políčko nedoorám, než zajde sluníčko tam k těm horám“. Táta zpívá hezky a všude, na poli i ve chlívě. Obdivuju ho za to, co všechno dokáže.

V noci se mi o tom zdálo. Znovu jsem cítil ránu bičem na zádech. Asi to pomohlo. Po obvyklém zábalu a rozcvičení se dokážu sám na posteli otočit na bok a na břicho. Na chození to sice nestačí, ale je to pokrok. Sestry se mnou při cvičení kroutí na všechny strany a prohýbají mě v zádech do takových poloh, do kterých jsem to dřív nikdy nedokázal. Sám cvičím na posteli. Držím se rukama za okraje postele a ze všech sil přitahuju nohy k tělu a snažím se je nadzvednout. Zatracený svalstvo zádové a břišní, pořád nechce správně pracovat. Doktor to říkal dobře. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tyhle svaly jsou tak důležitý. Na konci týdne už dokážu přitáhnout koleno blíž k tělu a zvednout nohu. Obě nohy.

Jsem tady třetí neděli. Už to trvá moc dlouho, ale mám radost i z toho mála, co už dokážu. Někteří jsou na tom hůř. Ani po třech týdnech napařování nedokážou hýbat nohama. Táta zase přivezl buchty a věnečky, mě ale nejvíc zajímaly zprávy z domova.

„Jak to vypadá doma? Už máte po žních?“ Jsou moje první otázky.

„Žito, ječmen a pšenici už máme pod střechou. Za humny stojí ještě asi půl hektaru ovsa a V Kálku kousek máku. Ten musí ještě dozrát.“

„A všechno máte vymlácený?“

„Všechno, co potřebujeme na splnění dodávek. Dvě fůrky pšenice jsme složili do přístodůlku, vymlátíme je po žních. Jo a půl fůry žita jsme mlátili cepama.“

„Jak to? Cepama jste mlátili naposledy, když byl děda ještě živ.“

„Cepama přece mlátíme jenom, když potřebujeme dlouhou slámu na opravu došků na střeše na stodole. Pár jich budeme muset před zimou vyměnit.“

„Doškovou střechu už má málo kdo. Kdy postavíme novou?“

„Už jsme toho postavili dost. Máme nejlepší chlívy ve vesnici a to stálo moc peněz. Měli jsme hodně dluhů a tak teprve teď stavíme domovní. Stodola přijde na řadu až na konec. Nebudeme ale stavět celou, uděláme jen přístřešek nad mlatem a mlátičkou a přístodůlek pro plevy. Teď už stejně mlátíme všechno přímo o žních.“

„No jo. Maminka přece říkala, že dluhy nám nikdo nevezme. Aspoň jsme o moc nepřišli, když ty kluci komunistický okradli spoustu lidí o jejich úspory při ty měnový reformě.“

„Ty seš už jako tvoje babička, ta taky jinak komunisty nepojmenovala než Ty kluci komunistický.“

„A měla pravdu. Furt ještě ortavujou s tím jejich JZD?“

„Pořád a čím dál tím víc, ale domů za mámou nebo za mnou na pole už si netroufnou.“

„A co maminka?“

„Pořád o tobě mluví a někdy i brečí, jaká je to nespravedlnost, že ona je po obrně a teď to potkalo tebe.“

„Musíš jí všechno vyprávět. Jaký tady dělám pokroky, že na ni pořád myslím a že se z toho určitě dostanu a že budu chodit.“

„To víš, že bude mít radost, až jí to všechno budu vyprávět.“

Táta odjel a já jsem znovu v myšlenkách doma. Jsou žně a tak se mi vybavuje největší zážitek z těch loňských.

Nakládali jsme za humny blízko chalupy poslední zbytky ovsa. Žně se už blížily ke konci. Táta rovnal druhou vrstvu na žebřiňáku, brácha mu podával snopy a já jsem popojížděl. Ve vratech mezi zahradou a polem se objevili tři chlapi v černém a s klobouky. Vypadali jako funebráci. Že se jim chce v tom vedru chodit takhle oblečení?

„Tak co hospodáři, jak dlouho ještě chcete hospodařit soukromě? Ženu máte nemocnou, sám všechno nezvládnete, jen ty svoje kluky udřete.“ Volal už cestou od vrat jeden z nich.

Táta skočil z fůry, vytrhl mi z ruky bič a už hnal ty tři panáky z pole. Ti na nic nečekali, popadli klobouky do ruky a utíkali, co jim nohy stačily. Mohli jsme se s bráchou potrhat smíchy, lepší grotesku jsme snad ještě neviděli.

„Tak vám nestačí, že jste mi včera vystrašili manželku, že brečela a nemohla ani usnout? Vy ještě za mnou lezete na moje pole a strašíte moje kluky. Agitujte si v hospodě, jak chcete, ale do baráku a na pole mi už ani nepáchnete.“

Agitátoři stačili utéct, táta vylezl na fůru a pokračovali jsme v nakládání jako by se nechumelilo. Teprve později mně s bráchou maminka vyprávěla, co se od ní večer dozvěděl táta. Odpoledne, když jsme byli všichni na poli, za ní přišli ti agitátoři. Nejprve začali stejně jako dneska na poli. Jak s naší rodinou cítí a že by nám bylo všem mnohem líp, kdybychom vstoupili do JZD. Ona že je nemocná a táta a my kluci, že se takhle udřem. Maminka jim odpověděla, ať se o nás nestarají, že máme dost příbuzných, kteří nám pomůžou. A ať už za ní nechodí, že tohle musí rozhodnout hospodář.

Když tohle ti panáci slyšeli, začali vyhrožovat. Že oni dobře vědí, že se s ní táta o všem radí, a že kdyby na něj působila, všechno by šlo jinak. Takhle, že naše rodina brání pokroku na vesnici, a táta že má mezi sedláky hlavní slovo, a že stejně ve vesnici to JZD jednou bude. Oni že se o to postarají. Když to nepůjde po dobrém, že oni vědí jak na to. Línek už teď nestihá dodávky, je to kulak a bude ze statku vystěhovaný, a je to přece náš příbuzný. Ani ostatní sedláci nebudou brzy zvládat plnit předepsané dodávky a ještě rádi jednou vstoupí do JZD. Jenom si zbytečně přiděláváme problémy. Maminka že si neváží vymožeností socialismu, klidně se jezdí léčit do lázní. Ale to přestane. Oni se postarají o to, že jí doktor už ty lázně nikdy nepředepíše. A kluci se dobře učí, na žádnou školu se ale po měšťance nedostanou, když se naše rodina staví proti socialismu.

Takhle vyhrožovali ti komouši naší mamince a tu to tak rozrušilo, že nemohla celou noc usnout. Proto dneska táta na ty chlápky tak vyjel. Jenom mě mrzí, že měli tak velký náskok, že je táta nedohonil a nerozdal jim pár ran bičem. Jsou to sprosťáci, takhle si dovolovat na naši bezbrannou nemocnou maminku. Kdybych věděl, co mojí mamince provedli, nečekal bych, až táta seskočí z fůry a sám bych je vypráskal bičem, byl jsem u nich nejblíž a umím utíkat rychleji než táta.

Vlastně, uměl jsem loni o žních, když se to stalo. Teď nevím, jak to se mnou bude. Ale už se to lepší, určitě budu zase běhat. Hlavně kvůli mojí mamince. S tímhle přesvědčením usínám každý večer a usnul jsem i tuto neděli.

Ve středu nad ránem se mi zdál sen. Přijela za mnou Anička. Běžel jsem jí naproti dlouhou chodbou, utíkal jsem k ní, jak jsem nejvíc uměl, ale ona se mi pořád vzdalovala. Probudil jsem se celý zpocený. Ráno, když ještě všichni spali, jsem se otočil na břicho, pomalu se sesunul na zem a udělal první krok. Rukama jsem se pevně držel postele, abych neupadl jako posledně, a šlo to. Tělo mě už drží pohromadě, nohy a ruce mi fungují už dávno. Tak jsem udělal první kroky kolem postele. Zpátky na postel jsem se ale nedostal, tak jsem si sedl na zem a čekal na setru. Ta se zhrozila, co zase vyvádím, já jsem byl ale štěstím bez sebe. Udělal jsem první kroky!

Dneska je můj šťastný den. Všem líčím, jak už chodím. Kluci mi ale nevěří, ráno jen viděli, jak mě sestra pomáhá ze země na postel. Při vizitě to hrdě hlásím doktorovi.

„Lepší se to. Zádové i břišní svaly se zlepšují. Ještě budeš ale muset hodně cvičit, a když budeš mít štěstí, budeš zase jednou chodit.“

„Budu chodit, já to vím. Budu cvičit ze všech nejvíc.“

Po horkých zábalech mě zase rozcvičují na stole. Celou dobu brebentím o tom, jak už chodím.

Dneska mám opravdu šťastný den. Odpoledne za mnou přijela Anička. Není to jako ve snu. Neběžím jí naproti, ale dokážu se posadit na posteli. Ona se ke mně sehnula a dala mi pusu. Jindy by mě z toho radostí asi klepla pepka. Teď mám ale myšlenky úplně jinde.

„Já už chodím. Viď, že mi pak pomůžeš na postel.“

„To víš, že pomůžu. Tak se předveď.“

Sjel jsem z postele jako had a zapomněl jsem se pořádně držet. Kecnul jsem při tom na zadek, až to bouchlo. Celý pokoj se rozchechtal. Vjel do mě pořádný vztek. Už podruhé mě kluci vidí na zemi a nikdo nevěří, že už chodím. Anička mě ale chytla za ramena, já jsem se vší silou rukama přitáhl k posteli a už stojím. Anička mi chce pomáhat při posouvání kolem postele.

„Nech mě, Aničko. Tohle dokážu sám. Už ráno jsem tady takhle chodil.“

Držím se okraje postele a sunu se kolem ní. Jsem při tom zkroucený jako paragraf, ale přemísťuju se. Je to moje první velké vítězství nad tou hroznou obrnou a vím docela jistě, že budu zase běhat jako dřív a brzo pojedu domů. Moje radost je umocněná vztekem na kluky, že mi nevěřili a že se mi smáli.

„Pomoz mi, Aničko, projdeme se po pokoji.“

„To nepůjde. Mám radost, že ti to jde takhle, ale už bys měl zase ležet.“

„Prosím Tě, zkusíme to.“

Přítomnost Aničky a vztek na kluky mi dodávaly sílu ale hlavně odvahu. Ty odvahy bylo ale mnohem víc než síly. Anička mě objala v pase a druhou rukou mi držela moji ruku, kterou jsem ji držel kolem krku. Volnou rukou jsem se pořád přidržoval postele. Tak jsme se přesunuli k druhé posteli a už jsem pospíchal zpátky a poprosil Aničku, aby mi pomohla na postel. Pro dnešek toho bylo dost. Já ale vím, že takhle budu chodit každý den. Jen se musím pořád držet postelí, abych se zase vyškrábal nahoru a neválel se po zemi jako dneska dvakrát. Tu radost už klukům neudělám.

Už se těším, až přijede táta. Ten bude koukat. Už budou mít asi po žních. Je druhá půlka srpna, jednou jsme měli dožínky už prvního srpna. Vezli jsme tenkrát posledních pár otýpek máku z Kálku, všichni jsme seděli na fůře a teta Máňa prozpěvovala a výskala přes celou vesnici. Teta Máňa je vdova. Její muž zahynul při náletu na boleslavskou Škodovku na konci války. Teta nenávidí Američany a Angličany za to, že nám zbytečně na konci války rozbombardovali naše fabriky a že při tom zahynul i její muž. Pomáhá nám hlavně o žních. Jezdí s ní i dva její synové, Zdeněk a Láďa. Láďa je můj kamarád.

Po žních mám nejradši, když táta podmítá strniště za humny. Používá se k tomu dvoják, který má dvě radlice za sebou. Čerstvá hlína voní, na obloze se třepotá skřivan a táta si zpívá. V tu chvíli jsem hrdý na to, že to pole je naše, v pluhu jsou zapřaženy naše dvě kobyly a jsme sedláci. Máme jen necelých 10 hektarů pole a luk a k tomu asi 2 hektary lesa. V některé bohaté vesnici by nás možná ani za opravdové sedláky nepovažovali. U nás je ale rodin, které vlastní kolem 10 hektarů jen asi osm, Línek má asi 22 hektarů a zbytek jsou menší hospodářství. Sedláci jsme taky proto, že máme pár koní a hříbata a táta může pomáhat některým lidem koňským potahem na poli a oni nám za to pomáhají, třeba při sbírání brambor nebo při žních.

Táta je opravdový sedlák i proto, že má na půdě sedlo a může svoje koně osedlat. Ve skříni má krásnou uniformu s čepicí s červeným prostředkem, která vypadá jako z obrázků Mikoláše Alše. Bylo to oblečení člena Selské jízdy. Taky máme doma fotky, jak táta skáče s koněm přes překážky a kolem je mnoho dalších členů Selské jízdy. Nemáme o tom ale nikde mluvit, Selská jízda už není. Na vojně byl táta u dragounů v Dašicích. I z vojny má pár fotek na koni. Proto tak miluje svoje koně a celá rodina je miluje s ním.

Naše kobyly pracují na poli a na žádné koňské závody ani přehlídky nejezdí. Starší se jmenuje Gina a mladší Hnědka. Obě už porodily několik hříbat. Plavit do rybníka jezdíme bez sedel a tak to sedlo na půdě zahálí. Jednou v neděli, když táta byl na návštěvě u svého bratra Františka ve Veselici, jsem to sedlo snesl z půdy a osedlal jsem Hnědku. Byl u nás zrovna na návštěvě Láďa a on mě k tomu vlastně vyprovokoval. Tvrdil, že to sedlo je na nic a že stejně neumím na koni jezdit. Tak jsem Hnědku osedlal, vyvedl ze stáje a vyhoupl se do sedla. Panečku to byla nádhera. To bylo něco jiného než při plavení. Nohy jsem měl ve třmenech a pod zadkem sedlo. Hnědka na to nebyla zvyklá, šla zpočátku pomalu, asi si taky myslela, že neumím rajtovat. Když jsme vyšli ze zahrady na cestu do Roklí, rozběhla se opatrným klusem. Pobídl jsem ji patama a už jsme cválali. Na palouku to je mírně z kopce. Znovu jsem Hnědku pobídl a to jsem neměl dělat. Hnědka letěla tryskem, kolem uší mi fičel vítr a já jsem se naklonil dopředu a držel se Hnědky za hřívu. Kdyby vyhodila zadkem, tak bych jí nejspíš přeletěl přes hlavu a spadl na zem jako shnilá hruška. Na konci palouku se Hnědka unavila a přešla pomalu do kroku.

Byl jsem hrdina. Jel jsem tryskem na koni. Láďa za námi běžel, jak mohl a na můj trysk koukal z horního konce palouku s vykulenýma očima. Pod paloukem je zahrada a za ní les. Mezi paloukem a zahradou jsou ještě dvě obrovské třešně. Když je období jejich česání, sjíždí se sem celé příbuzenstvo, aby si každý natrhal, kolik potřebuje. Máme ještě jednu třešňovku s několika stromy, ale tyhle dva stromy jsou největší. Objel jsem ty dva stromy a vracel se zpátky paloukem do kopce. Láďa nás doběhl a viděl, že Hnědka pomalu kráčí. Chtěl se také svézt. Pomohl jsem mu do sedla a vedl Hnědku za uzdu. Za chvíli se mu to přestalo líbit. I když šla kobyla pomalu, pohled z té výšky ho trochu vylekal. Každý, kdo sedí poprvé na koni, je překvapený, jak vysoko vlastně sedí. Pomohl jsem Láďovi na zem a on zase mně zpátky do sedla. Hnědce se moc nechtělo, ale nakonec se mnou doběhla až k lesu. Tam jsme se otočili a klusali do kopce domů. Doma už na nás čekala teta Máňa. Láďa se hned pochlubil, že jel na koni. Já jsem skromně mlčel a stejně jsem to schytal. Hnědka byla zpocená a uhnaná. Vytřeli jsme ji s tetou hrstmi slámy, tak jak jsem to viděl u táty, když byly kobyly zpocené. Teta mi vynadala, že jsem kobylu uštval a že jsem dovolil Láďovi na ní jet. Vždyť z ní mohl spadnout a něco si udělat. Nakonec mi teta slíbila, že tátovi nic neřekne. Táta by se zlobil. Vždycky tvrdil, že naše kobyly máme na práci a že je nesmíme honit pod sedlem.

Zavzpomínal jsem si na svoje jezdecké umění. Hnědku už pod sedlem honit nebudu. Těším se ale na plavení kobyl v rybníce. To si vždycky cestou k rybníku zaklušeme a tam v největší hloubce na nich plaveme. Kobyly máme na práci. Udělají hodně práce na poli i v lese nejen pro nás, ale i pro některé sousedy. Nezaslouží si, abychom je ještě honili, když si mohou odpočinout. Jednou měla Gina koliku, musel přijet i zvěrolékař z Libáně pan rada Prell. Nevím čeho je ten pán radou, nebo se mu jen tak říká, ale všichni se k němu chovají uctivěji než k lidskému doktorovi. Že by pro sedláky bylo zdraví zvířat důležitější než zdraví lidí?

Naše kobyly jsou nejen pracovité, ale i rozumné. Jednou jsem s tátou proorával brambory. Brambory už byly proplečkované a pěkně v řádcích. To pak přijde na řadu proorávání. Rádlem se jezdí mezi řádky a k bramborám se přihrnuje hlína, aby byla větší úroda. Rostlinky už byly vysoké a táta musel držet rádlo oběma rukama, aby je nepoškodil. Aby kobyla chodila pěkně mezi řádky, vodil jsem ji za uzdu. Hnědka chodila přesně a já jsem byl trochu potřeba jen, aby na konci pole vstoupila mezi další správné řádky. Byl už večer a všichni jsme byli unaveni. Já jsem se držel uzdy a po celé délce řádku vodila kobyla víc mě, než já ji. Klopýtal jsem vedle Hnědky a na konci řádku při otáčení jsem spadl kobyle přesně pod přední nohy. Hnědka mě opatrně překročila a zastavila se. Táta odhodil rádlo stranou, já jsem se postavil a jeli jsme domů.

Už je večer a já musím přece hodně cvičit, hlavně ruce. Několikrát za den se chytím hrazdičky nad sebou a přitahuju se. Pokaždé si přidám pár přitažení navíc. Teď jsem si jich dal dvacet. Ještě jsem procvičil nohy. Přitahování nohou k tělu mi furt pořádně nejde. Zatracený svaly zádové a břišní!

V neděli přijel táta jako vždycky na návštěvu. Už počtvrté. Tentokrát to je ale pro mě největší svátek. Hned, jak jsem ho uviděl u dveří, jsem se sesunul z postele a jdu mu naproti. Zkroucený jako paragraf, držím se postelí a jdu od jedné ke druhé. Já chodím.

„Ty kluku zatracená, ty se tady válíš přes celý žně a teď, když je po žních, pojedeš domů“. Vydal jsem se ze všech sil a padl jsem mu přímo do náručí. Zpátky do postele už mě donesl.

„Tak už máte všechno sklizený a vymlácený?“

„Ještě kousek ovsa Na obci a máme dožínky. Teta Máňa u nás byla celejch čtrnáct dní. To víš, chyběl jsi nám. O žních je každá ruka dobrá. Nejdůležitější je, že ty děláš takový pokroky. Ani tomu nechci věřit. Jen mám strach, aby se máma samou radostí nesložila, až jí to budu vyprávět.“

„Jen jí to pořádně všechno vyprávěj a řekni, že budu brzo pořádně chodit a pojedu domů. Jak jste oslavili maminčin svátek?“

„Jako vždycky. Přines jsem jí kytičku od Barušky, ona upekla ořechovej dort a všichni jsme jí pogratulovali. Taky u nás byla paní řídící, mám tě od ní i od řídícího pozdravovat.“

„No jo, já půjdu taky brzo do školy. Už to ale nebude u nás ve vsi, ale v měšťance v Libáni. Máte už pro mě knížky?“

„Máš přece všechno po bráchovi, tak nemusíš mít žádnou starost.“

Táta odjel domů. Do konce prázdnin zbývá ještě čtrnáct dní, já se už ale těším do školy. Nevím, jak to bude v měšťance vypadat, z učení však nemám strach. Zatím jsem ve škole vždycky všechno hned uměl a nikdy jsem se nemusel doma učit. Vlastně ani nemohl. Kolem hospodářství bylo plno práce a já jsem měl i svoje záliby, tak na učení nezbýval čas. Se známkami jsem si nelámal hlavu, na vysvědčení jsem měl jedničky a dvojky, nejhorší byla o pololetí ve čtvrté třídě čtyřka ze psaní. Maminku to moc mrzelo. Chtěla, abych jednou šel študovat. Teta Máňa ji uklidňovala, že to psaní dneska není tak důležité a že mám prostě těžkou ruku od práce. Mně je to fuk, stejně se mi študovat nechce. Měšťanka v Libáni vlastně není žádná měšťanka, je to osmiletá střední škola, zrovna jako škola v naší vesnici není národní škola, ale první stupeň základní školy. Měšťanka a národka jsou staré názvy pro školy a všichni je ze zvyku pořád užívají. S učebnicemi měl táta pravdu. Zdědím je po bráchovi. Ten je má půjčené od Míly Knoblové a já je předám zase jejich Pepíkovi, který je mladší než já. Musíme se o knížky pěkně starat, aby se měl Pepík z čeho učit. Vždyť je koupili Knoblovi a naši jim na to jenom něco přidali.

Baruška bydlí v malé světničce u Línků. Jejich usedlost leží mezi hospodou a kapličkou a právě blízko kapličky má Baruška docela velkou oplocenou zahrádku plnou krásných kytiček. Na Den matek první květnovou neděli k ní vždycky chodím pro kytičku pro maminku. Není to žádný obrovský pugét. Mně se nejvíc líbí kytky, které vypadají jako takové velké sedmikrásky. Mají plné barevné květy, někdy má jeden květ i víc barev. Třeba to vůbec nejsou sedmikrásky, já se v kytkách nevyznám. Taky tam jsou zvláštní velké petrklíče. Když už kvetou narcisy, tak od Barušky dostanu i ty. I ty narcisy jsou jiné než ty co máme doma a kvetou později. Tyhle nejsou jenom bílé se žlutým prostředkem, ale mají plnější a barevnější květy. Maminka má ale stejně nejradši konvalinky, které jí táta každé jaro nosí z našeho lesa v Roklích.

Baruška je malá a hrbatá. Je ale moc hodná. Na Den matek se u ní sejde hodně dětí z celé vesnice a ona každého podaruje pěknou kytičkou pro maminku. Nechápu, jak ona může všechno stihnout. Zahrádka je dost veliká a pečlivě upravená. Jsou tam i velké kytky, kterými Baruška vždycky zdobí při všech obřadech naši kapličku. I před kapličkou jsou vysázené kytky a i o ty se Baruška stará. V kapli slouží libáňský farář mši dvakrát do roka, na pouť a na posvícení. Kromě toho tam bývají obřady při pohřbech.

Hřbitov máme Na Příhoně. To je kousek za vesnicí nad Kozlovem směrem na Libáň. Kousek před hřbitovem je hluboký úvoz, kterým vede cesta do Horních Valů.

V Horních Valech máme mezi lesama pole a velkou louku. Na podzim tam taky paseme krávy. Poslední dobou pasu hlavně já. Starší brácha a táta dělají těžší práci. Někdy pasu i za tmy. Musím čekat, až pro mě někdo přijde a poženeme domů. Když pasu za humny nebo V Roklích, tak si večer zpívám a někdy tluču do plechu, který spadl ze střechy hlídací boudy v třešňovce. Dělám rámus, abych se potmě nebál. V Horních Valech zaženu krávy na malý kousek louky, který je nejblíž u cesty domů a je obklopený vysokým břehem. Ve tmě vidím krásně bílou krávu Šimlu, obcházím stádo a občas promluvím na nejstarší krávu Káču. Ta je celá hnědá, jeden roh má otočený dolů a druhý ulomený. Káča se na mě vždycky moudře podívá a vůbec se nebojí. Krávy se nerozutečou, mají hlavu přivázanou k jedné noze, aby mohly chodit jen pomalu a hlavně se pásly.

Na pastvu v Horních Valech vodíme krávy přes vesnici. Krávy jdou ve dvojicích. Tu první většinou vede táta a my s bráchu ženeme další pěkně pohromadě. Jednou jsme s bráchou hnali krávy domů sami ještě za světla. Nechali jsme jim nohy přivázané jako na pastvě. Krávy šly spokojeně a spořádaně po silnici. V půli obce má domek tlustý Severa. Nemá žádné pole a tak nemá co na práci a pořád sedí před barákem a sleduje, co se ve vsi děje.

„Kluci zatracený. Vy pitomci, proč ty krávy trápíte, proč je nenecháte jít volně?“

„Aby ňákýho vola neporazili.“ Brácha odpověděl pohotově, ale Severa to vzal jako osobní urážku. Stěžoval si u táty a ten bráchovi domluvil. Já ale s bráchou úplně souhlasím. Tlusťoch nemá celé dni co dělat a my se honíme, abychom všechno stihli. On nám nemá právo nadávat.

Uprostřed hřbitova je kříž s letopočtem 1908. To byl asi ten hřbitov založen. Dřív pohřbívali Lhoťáci svoje mrtvé v krásném lesním hřbitově u Záhub a ještě dřív na malém pohřebišti v lese Křížánek. Dneska tam je na památku velký dřevěný kříž.

Babička mi jednou vyprávěla o Křižánku. Babička byla moudrá žena a zajímala se o všechno, i o historii. Tam, co stojí mezi Záhubami a Veselicí starý dřevěný kříž, býval kdysi kostelík a vesnice Kříženec, kterou prý zničili Švédové za Třicetileté války. Po husitských válkách tam sloužil mše husitský kněz a lidi ze Lhoty a z okolí tam chodili na jeho kázání. Prý tam byl i hřbitov a tehdejší lidi ze Lhoty i odjinud tam jsou pochovaní.

I po zničení vesnice Kříženec tam prý stála kaplička a lidi ze Lhoty a z okolí se tam scházeli, vykonávali tam svoje bohoslužby a pochovávali tam svoje zemřelé. Libáňským farářům se to nelíbilo, protože tak přicházeli o peníze, které by jim jinak museli ti lidé platit. Proto si stěžovali u vrchnosti na hradě Kost, kam Lhota i Křižánek patřily. Lhoťáci tam na svoje obřady nosili i malý zvon, který jinak visel u jednoho chalupníka na dvoře a na který prý zvonili poledne. Nosili s sebou i jiné věci, které zbyly z bývalého kostelíku.

Jednou tam prý dorazil při nějakém obřadu libáňský farář se svým kostelníkem a chtěli zvonek a další věci sedlákům ze Lhoty odebrat. Strhla se tam velká rvačka, farář nadával Lhoťákům do Luteránů, jednomu vytrhl chomáč vlasů z hlavy a bil je holí. Všechno se pak řešilo na Kosti a snad i v Praze. Už je to dávno. Nakonec to vyhrál libáňský farář. Oni ti faráři byli asi vždycky stejní. Zrovna jako ten náš. Nechal nás hodinu klečet za to, že jsme mu salutovali. Oni si snad myslí, že jsou něco víc než obyčejný lidi. Dneska je v Křižánku jen ten starý kříž a všichni na Lhotě, které znám, jsou katolíky a chodí do kostela do Libáně. Vždycky, když jsme v Křižánku na houbách a dostaneme se ke kříži, myslím na ty lidi, co tam jsou asi pochovaní a na ty, kteří byli biti za to, že chtěli svoji víru dokazovat po svém.

Další týden mě napařují horkými zábaly a natahují a kroutí se mnou na cvičebním stole. Připadám si jako ve středověké mučírně. Všechno vydržím. Na pokoji cvičím přitahování k hrazdičce nad postelí a už mi jdou i sedy-lehy a trochu i sklapovačky, které jsme s řídícím cvičili při tělocviku na zahradě. Na zemi vedle postele dělám kliky a dřepy. U těch dřepů se přidržuju jednou rukou postele, abych se neskácel. Nohy mám dobré, ale furt nejsou v pořádku záda a břicho. Dostal jsem berle a chodím sám po pokoji i po chodbě.

V neděli přijel táta. Nevynechal ani jednu návštěvu přestože má doma tolik práce. Dneska to už je pátá neděle v Hořicích. Jen se objevil ve dveřích, sjel jsem z postele a běžím mu naproti. Úplně jsem zapomněl na berle. Vzpomněl jsem si na ně, až když jsem byl skoro u něho, a málem jsem zase spadl na čumák. Táta mě zachytil a jdeme spolu k posteli. Teď už budu chodit pořád bez berlí.

„Dneska jsi přišel dost pozdě, všechny návštěvy už jsou tady.“

„Byl jsem u pana doktora. Sestra mě k němu dovedla, že se mnou chce mluvit.“

„Co se děje? Něco jsem proved?“

„Ne. Právě naopak. Chválil tě, jak poctivě cvičíš a jaký děláš pokroky. Brzy tě pustí domů. Když to nebude tento týden, tak určitě brzy po příští neděli. Na další návštěvu už nemusím jezdit.“

Seskočil jsem z postele, přidržuju se jí jednou rukou a tančím kozáčka. To jsem se tady taky naučil, abych pořádně procvičoval nohy, když mě ty záda pořádně nedrží.

„Tak já už jsem zdravej! Porazili jsme ji, mrchu obrnu. Už se těším na maminku, až ji ukážu, jak chodím.“

„Neblázni. Dál pořádně cvič. Tady tě propustí a ještě tě pozvou na doléčení do Janských Lázní. To propuštění musí schválit doktor z Hradce a k němu budeme jezdit na kontroly.“

„A co doma? Určitě už máte po žních.“

„To víš, že už je po žních. Za humny už mám podmítnuto, zítra pojedu podmítat do Kálku.“

„No jo. Já půjdu do měšťanky. Tam ale všichni jezdí na kole, a my máme jen jedno pánský a na tom jezdí brácha.“

„No tak budeš jezdit na dámským, já na něm taky jezdím. Pro tebe je dámský kolo lepší než pánský.“

Táta má pravdu. I když jsem byl ještě zdravý, musel jsem na pánským kole jezdit zkroucený pod rámem. Ten rám byl na mě ještě vysoko. A teď je to se mnou ještě horší. Stejně se mi ale nelíbí, že bych já, chlap, měl jezdit na dámským kole. Už jsem přece zase trochu větší. Jako by táta četl moje myšlenky, povídá:

„I pánský kolo na tebe čeká. Strejda Jarka ti ho slibuje od chvíle, co ti byl za kmotra. Teď ho pro tebe konečně připravil. Zve tě k sobě do Liberce a na cestu domů ti přidá to kolo.“

„To pojedu domů z Liberce na kole? Vždyť je to přes sto kilometrů.“

„Neboj se. Kolo naloží do vlaku a pojede s tebou jako tvoje zavazadlo.“

Večer jsem si představoval své nové kolo. V noci se mi o něm zdálo. Řídítka byly berany, bylo krásně modré a mělo přehazovačku. Závodil jsem na něm s klukama a všechno jsem vyhrával. Z kopce od vodárny do Libáně jsem jel snad stovkou. Byl jsem tak dobrý, že jsem závodil i na Závodě míru. S Veselým a Růžičkou jsme vyhráli všechny etapy. Kam se na nás hrabali Rusové, Poláci nebo Němci, vyhráli jsme i v družstvech.

Ráno jsem zase myslel na to, jak to doma beze mě zvládají. Závod míru mám spojený s první trávou na palouku. Tam končí strouha z našeho dvora a dostane se tam i močůvka z hnojiště. Je tam proto na jaře první tráva, která se dá natrhat jako krmení pro králíky. V té době se taky jezdí Závod míru. Já sleduju zprávy z etap v rádiu a mezi jednotlivými vstupy musím pro krmení králíkům. Beru si trakař s košem na trávu a srp a rychle uháním na palouk. Tam se pokouším sekat trávu srpem a házet ji do koše. Moc mi to se srpem nejde, tak ji škubu rukama. Musí to být rychle, abych stihl další zpravodajství ze závodu.

Teď jsem ale v Hořicích v nemocnici, každý den mě balí do horkých zábalů a protahují na cvičebním stole. Už mi v zádech tolik nekřupe, asi jsme vyhnali ty „oříšky“, jak o nich mluvila sestřička. Sám cvičím jako blázen, svaly na břiše a na zádech mě poslouchají čím dál víc. Teď už běhám po chodbě. Vozím Mirka na vozíku. Držím se vozíku a tak s ním běžím, jinak bych spadl. Mirek na tom byl zpočátku líp než já, fungovaly mu svaly na zádech a na břiše, takže se mohl na posteli otočit i posadit, zatímco já jsem ležel jako lazar. Teď má větší smůlu než já. Svaly na nohou se mu lepší pomaleji než ty moje zádové a břišní. Tak je rád, když ho vozím. Máme z toho radost oba.

Po šesti týdnech léčení v nemocnici v Hořicích už chodím docela normálně, brzo se však unavím a mám problémy s rovnováhou, občas se musím o něco opřít. Mirek vyfasoval berle a jde mu to s nimi docela dobře. Pan doktor z Hradce, který tomu všemu šéfuje, rozhodl, že mě pustí domů. Samou radostí se mi chce brečet. Myslím na svoji maminku. Celou dobu, co jsem se potil v horkých zábalech, co mě natahovali na cvičebních stolech jako na skřipec a co jsem padal na hubu při prvních pokusech o chůzi, jsem na ni myslel. Ona bude mít největší radost! Proč ale taky tak neléčili před deseti roky moji maminku? Proč i ona nemůže chodit jako já?

Moje díky panu doktorovi a všem, kteří mě tady v Hořicích léčili, jsou nekonečné a nedokážu je popsat. Sestřičky si povídali, že náš pan doktor a další kolem něho spolupracovali s nějakými odborníky z Ameriky a že je připravené očkování, kterým se budou očkovat všechny děti. Toto je prý asi poslední epidemie dětské obrny u nás. Díky vám páni doktoři za nás všechny tady v Hořicích i za ty budoucí, pro které bude dětská obrna minulostí, a které si při tom na vás ani nevzpomenou.

Zítra začíná školní rok. Já zatím do školy nemůžu. Za dva týdny mám jet na vyšetření do Hradce a pak se uvidí. Zatím musím doma hodně cvičit a hodně jíst, abych měl dost síly a až se uvolní místo v Janských Lázních, pozvou mě tam na doléčení.

Do sanitky nás naložili tři, co jsme bydleli ve směru na Jičín a na Libáň. Mirka povezou jinou sanitkou na Moravu. Doma mě čekala maminka s paní řídící na záhrobci před domem. Z nemocnice volali řídícímu, že mě propustili a paní řídící to přišla k nám vyřídit. Padl jsem mamince do náručí a oba jsme brečeli štěstím. Za chvíli jsem se oklepal a ptal jsem se, kde jsou ostatní. Trochu mě mrzelo, že mě tady nevítají všichni. Táta s bráchou, teta Tomsová a ještě jedna paní, co nám pomáhá za to, že jí táta zorá její políčko, byli za humny a sklízeli mrkev.

Políbil jsem maminku a pospíchal za humna, abych se pochlubil, jak umím běhat. Po záhrobci jsem šel pomalu a dával si pozor, abych se nekřivil, aby paní řídící a maminka viděli, že chodím úplně rovně. Na zahradě jsem to už nevydržel a rozběhl se. Měl jsem ohromnou radost, jak mi to jde. Sotva jsem doběhl na pole, zamotala se mi hlava a spadl jsem přímo na hubu. Táta ke mně přiskočil, zvedl mě a začal čistit od hlíny.

„Kluku pitomá, co blbneš? Vzdyť seš slabej jako moucha a už chceš lítat jako blázen. Buď rád, že chodíš.“

Takový nástup na naše pole jsem si nepředstavoval. A to tátovo uvítání bylo taky úplně jiné než v mých představách v nemocnici. Chvíli mi trvalo, než jsem se srovnal. Sedl jsem si na mez a všichni nechali práce a sesedli se vedle mě. Brácha mě plácal po rameni, teta mě objímala a brečela radostí, jako před chvílí máma. Ona věděla nejlíp co to je dětská obrna. Vždyť ona se starala o maminku, když ležela s obrnou v nemocnici a byla s ní i na léčení v Janských Lázních.

„Tak povídej, jaký to bylo v nemocnici. Ty ses tam válel a my jsme tady zatím makali na poli.“

Brácha se nezměnil. Má radost, že chodím, ale musí si do mě zavandrovat.

„Kdybys tam byl ty, tak kňučíš bolestí a léčili by tě ještě teď. Tak horký zábaly jako já bys určitě nevydržel a až by tě natahovali na cvičebním stole, tak bys prosil, ať toho nechají.“

„To víš, ty hrdino, já tě znám. To co vydržíš ty, dokážu já stokrát líp. Už bych byl čtrnáct dní doma a nespadl bych na hubu, až bych běžel na pole.“

Tak to už bylo moc. Jsem slabý jako moucha, ale tohle si nenechám líbit. Zvedl jsem se a už se po něm sápu. Musím mu dát přes hubu.

„Tak dost, kluci pitomí, ještě si něco uděláte.“

Táta mě od bráchy odtrhl, ale já se klepu vzteky. Je mi do breku, ale brečet nebudu. Teta mě vzala kolem ramen a jdeme spolu domů. Táta nadává bráchovi, ale ví, že to je zbytečné, on se nezmění.

„Počkej večer, až přijdeš domů. Ukážu ti, co umím a to budeš teprve čumět.“ Zavolal jsem ještě na bráchu a tím jsem si ulevil tak, že jsem za maminkou přišel a nic na mně nebylo znát.

Maminka se znovu rozbrečela radostí. Za chvíli se uklidnila a všichni na záhrobci před naší chalupou jsme byli nejšťastnější lidi na světě.

„Ty seš ale hubenej, musíš teď hodně jíst a šetřit se. Určitě jsi v ty nemocnici hodně vytrpěl, ty náš hrdino.“

Ano já jsem hrdina, já jsem porazil dětskou obrnu! Kam se na mě hrabe můj nafoukanej brácha.

Večer jsem musel všem vyprávět, jaké to bylo v nemocnici. Teď přišla moje chvíle. Posadil jsem se na postel a dal jsem si nohu za krk, nejdřív levou a pak pravou. Byl jsem z té nemocnice tak napařený a rozkroucený, že jsem měl tělo ohebné jako cirkusák. Všichni koukali na to moje představení a chválili mě, jak jsem šikovný. Brácha to taky zkoušel, ale samozřejmě mu to nešlo.

„Ještě si dej palec od nohy do pusy jako mimino. Tohle není žádný umění, hlavně abys uměl jezdit na kole, už začíná škola. Až spolu pojedeme z kopce u vodárny, tak se ukáže, kdo je šikovnější.“ Brácha nikdy neuzná, že bych mohl být v něčem lepší než on.

Všichni už jdou po prázdninách do školy, já ale nemůžu, musí mi to povolit ten doktor z Hradce. Pojedeme s tátou za ním za čtrnáct dní. V neděli přijela na návštěvu teta Máňa a taky strejda ze Cvikova, který má za manželku druhou maminčinu sestru. Strejda má ve Cvikově mlejn. Má auto, modrého tudora. Domluvili se s tetou Máňou a vzali ji s sebou, když kvůli ní jeli přes Boleslav. Přijeli se na mě podívat, jak jsem se z toho vylízal. Tety mě obskakují a pořád brebentí a hladí mě, až je mi to protivné. Strejda šel obhlídnout naše hospodářství a táta s bráchou šli s ním.

Cvikovský strejda k nám jezdí každý rok na třešně. Strejda je ze všech česáčů třešní nejšikovnější. Všichni chlapi trhají třešně ze žebříků a okolní větve si přitahují háčkem. To je zvlášť vybraná a upravená slabá větev dlouhá jeden až dva metry, ze které jsou ořezány postranní větvičky, jen ta první na nejsilnějším konci se jen zkrátí asi na 10 centimetrů. Ta postranní větvička roste šikmo a tak vznikne ten háček, který se pak drží za ten slabší konec. Nejlepší třešně jsou na největších stromech pod paloukem, u kterých jsem se tenkrát proháněl s Hnědkou. Stromy jsou tak vysoké, že do vrcholu nedosáhne žádný žebřík. Cvikovskej strejda vždycky vleze do koruny stromu a trhá nejsladší třešně z nejvyšších větví. Hvízdá si při tom jako špaček. Na zemi pod stromy zůstávají spadané třešně a ty pak my, děti, musíme posbírat. Dávají se do žrádla prasatům.

Dneska přijeli hlavně kvůli mně. Je podzim a žádné třešně už dávno nejsou. Konečně jsem nenápadně zmizel z obležení tet a jdu za tátou a strejdou. Našel jsem je na půdě nad chlívama. Strejda chválí výšku půdy. Ten půlštok a vysoká vazba vytvořily z půdy skládku pro všechno naše seno a slámu.

„Ještě bys tady potřeboval nějaký zařízení na skládání sena, abyste to nemuseli tahat rukama. Slámu ti sem vytlačí pres, ale s tím senem musí bejt spousta práce.“

„Vidíš támhle za trámama ty železný kolejničky? Ty jsou připravený na senoskládač, kterej mám od jedny firmy z Kunvaldu. A támhle pod hromádkou slámy je v bedně motor s navijákem a kladky a lanka. A vedle je i drapák na přenášení toho sena.“

„A viděl jste, strejdo, napáječky pro krávy, co jsou složený támhle u zdi?“ Hlásím nadšeně strejdovi. Jsem hrdý na to, jak jsme vybavení a co všechno táta dokázal.

„No vidíš, těch jsem si nevšim. Táta mi o nich říkal, když jsme byli v chlívě.“

Strejda vypadá upřímně nadšený. Při tom jsem si vzpomněl, jak se jednou s tátou hádal kvůli nějakým pytlům, které tátovi kdysi půjčil asi na obilí o žních. Asi si tehdy myslel, že mu je táta nevrátil všechny, nebo nebyly úplně čistý. Teď už je to jedno, oba chlapi vypadají jako největší přátelé.

Když jsme se vrátili do světnice (do sekníce, jak říkáme u nás doma), byly tety a maminka v nejlepším hovoru. Na stole vonělo kafíčko a buchty, které maminka peče na každou neděli.

„Jaroušku, nechtěl bys jet na pár dní k nám, když ještě nemůžeš do školy?“ Říká cvikovská teta. Koukám na strejdu. Ten se tváří jako by se ho to netýkalo. A co maminka? Vidí mi na očích, že bych radši zůstal doma u ní.

„Jen klidně jeď. Potřebuješ si odpočinout a tady by ti to nedalo a pořád bys chtěl něco dělat. Už jsme se s tetou domluvili.“

Copak o to. Mlýn jsem ještě neviděl. Jel bych rád. Nemůžu tady ale nechat zase maminku na práci v domácnosti samotnou. Kvůli ní a kvůli tomu, abych jí mohl pomáhat, jsem tak pospíchal domů.

„Snad se nebojíš? Nebo se chceš pořád držet máminejch sukní?“ Říká strejda mlynář. To rozhodlo.

Strejda si mě posadil dopředu vedle sebe, tety seděly spolu vzadu. Tetu Máňu jsme vysadili na nádraží v Bousově a jedeme do Cvikova přes Mnichovo Hradiště. Jsem jako ve snu. Ještě nikdy jsem neseděl v autě vepředu. Strejda to na mně vidí a ochotně mi ukazuje jaké vymoženosti jeho auto má a co vidíme z okna. Nejvíc mě zaujal obrovský železný most přes silnici za jedním městem.

„To je viadukt, nahoře po něm jezdí vlaky.“ Vysvětluje strejda. Ještě nikdy jsem něco takového neviděl, ani vlakem jsem ještě nikdy nejel. Několikrát jsem byl na nádraží v Bousově nebo v Psinicích, když táta nebo děda odvážel návštěvu k vlaku. To nádraží v Psinicích je zajímavě. Je na něm nápis „Libáň“ a je to vlastně nádraží, které patří městu Libáň. Pokaždé, když na to nádraží přijedu, tak se divím, proč byli ti Libáňáci tak hloupí, že si nechali postavit nádraží tak daleko od města, skoro u druhé vesnice. Do Libáně do cukrovaru vede jenom vlečka, po které vláček Ludvík vozí do cukrovaru řepu a taky obráceně kvasnice a líh z drožďárny a lihovaru, které jsou u toho cukrovaru.

Teď jedeme do Cvikova a už se nemůžu dočkat, až uvidím opravdový mlýn. Najednou vidím těsně u silnice obrovskou skálu a z dálky to vypadalo, že na ní někdo stojí a kouká do dalekohledu..

„Jsme ve Sloupu, za chvíli budeme doma.“ Říká strejda a zastavuje auto pod tou skálou.

Vylezli jsme ven a teprve teď je vidět, jak je ta skála obrovská a že v ní jsou vydlabána nějaká okna.

„To je skalní hrad a žije tam poustevník. Někdy se tam určitě půjdeme podívat.“ Říká teta, ale já se stejně nejvíc těším na ten mlýn. I když vidět opravdového poustevníka, to bude určitě taky zážitek.

Mlýn jsem už viděl. Je v Záhubech pod rybníkem. Voda z toho rybníku roztáčí mlýnské kolo. Jednou jsem tam byl s tátou. Vezl tam k semletí pár pytlů pšenice. Ten mlýn tam je malý domek, a když se mele, tak se domek celý chvěje a všechno to vrže. Mlynářova rodina bydlí v domku vedle mlýna.

Už jsme ve Cvikově a čekám, kdy pojedeme za město k nějakému rybníku nebo řece. Projeli jsme náměstím a hned pod ním strejda zastavuje a ukazuje velký patrový dům.

„Tak to je náš mlejn.“ Hlásí strejda hrdě. „No dobře.“ Myslím si. „Tady asi bydlíte a možná tam bydlí i jiné rodiny v tak velkým baráku. Mlejn uvidím, až vjedeme do dvora.“ Kolem velkého dvora jsou nějaké kůlny a taky jeden menší domek, ale nic nevypadá jako mlýn. Na dvoře nás vítá Dáša a Mirek, nejstarší Vašek je asi v tom mlýně. Strejda zajel s autem do garáže a my jdeme do toho velkého domu.

„Pojď se mnou, budeš bydlet u mě.“ Říká Mirek a vede mě po schodech do patra. Tam má každý svůj pokoj. Mirek má ve svém pokoji postel a kanape. „Budeš spát na tomhle gauči.“ Říká Mirek. Takové kanape vidím poprvé, dole to má velký šuplík a v něm jsou věci na spaní. Tak to je to kanape, kterému tady říkají gauč. Na stole má Mirek nějaké knížky a lampičku. U zdi jsou dvě skříně. Jedna má jenom police a v nich jsou knihy. Druhá skříň je zavřená, tam má asi Mirek oblečení a další věci. Položil jsem tašku se svými věcmi na zem a rozhlížím se po pokoji. Nechápu, proč tady je tolik světel. Na stropě je lustr se dvěma žárovkami, na stole jedna lampička a u postele druhá. U nás máme v sekníci jednu stahovací lampu nad stolem a jednu lampičku u postele na straně, co spí maminka. A to je místnost třikrát větší než tenhle Mirkův pokoj. V sekníčce, co spím já s bráchou, je jenom jedno světlo u stropu.

„Kdy pudeme do mlejnice, už se těším, až si tam budeme hrát.“

„Já nevím. Řekni si zejtra Vaškovi, on tě tam provede. Já jsem tam taky jednou byl, ale není tam nic zajímavýho. Já si hraju tady v pokoji nebo ve svým pokojíčku v domečku na dvoře. Oni by mě do mlejnice samotnýho ani nepustili.“

Je to divný. Jsem ve mlejně. Celou dobu jsem se těšil, až si ho prohlídnu a zatím to vypadá, že oni snad ani žádnej mlejn nemají. A ten Mirek je taky nějakej divnej. Pro něj ve mlejně není nic zajímvýho. S těmito myšlenkami jsem usnul.

Druhý den u snídaně už to nevydržím. „Strejdo, kdy mi ukážeš váš mlejn?“

„Já ti hned po snídani všechno ukážu.“ Hlásí Vašek. Ten se mi vždycky líbil ze všech nejvíc a teď u mě stoupl ještě víc v ceně.

V mlýnici mě nejvíc zaujalo dřevěné hranaté potrubí od podlahy ke stropu s malými zasklenými okýnky. To jsou stoupačky, kterými se posílá obilí. „Těma okýnkama sledujeme, jak kapsy plné pšenice stoupají nahoru. Tam se sype obilí do mlecího zařízení “ Vysvětluje Vašek.

„Tohle je nádhera.“ Jsem nadšený. To není jako v Záhubech v tom malém mlýně u rybníka, kde nosí pytle s obilím nahoru na zádech a když se mele, tak se chvěje celý mlýn.

„Tohle Mirkovi závidím. Může sledovat, jak ve stoupačkách běhá obilí nahoru, jak pracujou ty stroje a jak se mouka sype do pytlů. Může tady běhat mez těma strojema a stoupačkama z patra do patra. Já bych tady byl celej den.“

„Jen by se nám tady pletl. On sem nechodí taky proto, že by musel občas něco dělat. Tady se několikrát za den zametá a vůbec se musí dbát na čistotu. Jsou tady všelijaký hejblata: řemenice a kapsový dopravníky a tak, a kdyby tady bylo moc prachu, mohlo by se to vznítit. A já už musím jít. Pomáhám panu Markovi, občas ho musím vystřídat, a kdyby došlo k nějaký poruše, je potřeba, abychom u toho byli dva.“

„A co dělá strejda?“ Vyhrklo ze mě, ani nevím jak.

„To je přece pan mlynář.“ Směje se Vašek. „Přebírá od sedláků obilí a předává jim mouku. A hlavně od nich bere peníze. Účetnictví vede máma. A teď už opravdu musím jít.“

V úterý večeru, když bylo po práci, vytlačil Vašek z kůlny motorku Zetku. Hned jsem byl u něj. Dopoledne byl Mirek ve škole a já jsem se potloukal kolem kuchyně nebo si četl v Mirkově pokojíčku, neboli v ty špeluňce, jak to nazývá Dáša. Ani hry s Mirkem mě moc nebavily, on to je takový mudrc, pro mě moc velký inteligent. To Vašek je něco úplně jiného. A co teprve, když má Zetku! Hned mě na ni posadil. Motorka byla na stojánku, já jsem si ale připadal jako opravdový závodník. Kroutil jsem řidítky a stlačoval brzdové páčky. Taky jsem u toho vydával zvuky jako motorka, když jede.

„Teď musím někam zajet. Až se vrátím, tak tě svezu.“ Říká Vašek. Jenom jestli je to pravda. Trochu pochybuju. Motorka je drahá věc, u nás ji má jenom soused Pecák. A ten by mě nikdy nesvezl.

Už se smívá a Vašek se nevrací. Asi na mě zapomněl. Mrzí mě to, Vaška jsem si oblíbil ze všech nejvíc a on se na mě vykašlal. Je skoro tma, když slyším přijíždět motorku. Škoda, že přijel tak pozdě, teď už asi nikam nepojedem.

„Tak co koukáš, tady si navlíkni kuklu a jedem.“ Vašek má koženou kuklu a druhou mi nasadil na hlavu. Asi ji vozí u sebe pro nějakou slečnu, se kterou se jel před chvílí projet. Jedeme ven z města a pak dál po nějaké klikaté silnici. Držím se jako klíště a koukám Vaškovi přes rameno. Jde to docela dobře, protože zadní sedadlo je výš než to přední. Teď potmě je to ještě větší dobrodružství než ve dne. Vidím jen osvětlenou silnici a kolem uší mi fičí vítr a slyším, jak cvakají patníky u silnice, když kolem nich jedeme. Jedeme určitě hodně rychle, protože to cvakání je jako střelba z kulometu. Jsem šťastný. Tohle je největší zážitek za celou dobu, co jsem tady na návštěvě.

„Ráno půjdu pro rohlíky na snídani. Chceš jít se mnou?“ Ptá se mě Dáša, když jsme se vrátili. Čekala na nás na dvoře i s tetou. Teta hned vynadala Vaškovi, že nemá rozum, vozit malýho kluka na motorce a ještě v noci. Vašek se jen směje a já taky. Vašek je přece nejlepší kámoš a jezdí na motorce jako závodník.

Ráno jsem vyskočil z postele, když ještě všichni spali. Ustrojil jsem se a čekal na Dášu v kuchyni. Do pekárny na náměstí to je jen pár kroků, mlýn je hned pod náměstím. Čerstvé rohlíky u nás nemáme. Párkrát jsem jedl rohlík, když jsme byli s tátou nebo s dědou v Libáni. Rohlík je pro mě vzácná pochoutka a tady budou čerstvé rohlíky pro všechny k snídani.

Vzpomněl jsem si na jeden zážitek s čerstvým pečivem. Jednou jsem byl s tátou v Cholenicích s Hnědkou, která „šla právě ke koňům“, jak táta říkal. Hřebce měli ve statku, ke kterému patřila taky hospoda. Na připouštění hřebce na Hnědku jsem se nesměl dívat a taky jsem musel sedět na kozlíku a držet starší kobylu Ginu na opratích. Když jsme pak jeli domů, rozbalil táta papír s tence nakrájeným salámem a k tomu jsme měli každý jednu housku. To byla pochoutka! Taky jsem se na té zpáteční cestě naučil pískat na prsty. Zkoušel jsem to už, když jsem na tátu čekal před hospodou a nudil se. Hodilo se mi to třeba, když jsem pak pásl krávy Na Obci a potřeboval přivolat jiného pasáka, který pásl krávy na jiné louce. Pak jsme pásli krávy společně a bylo víc zábavy. Sedlákům bylo jedno kdo na které louce pase. Po sklizni otavy už nikdo louky nesekal a bylo dobré, že jsme je vypásli.

Teď jsem ale ve Cvikově. Týden je pryč a v neděli jedu domů. Jede s námi strejda s tetou a Dáša. Zastavili jsme se u skalního hradu Sloup. Trochu mě prohlídka hradu zklamala. Nebyl tam žádný poustevník. V několika vytesaných komůrkách byly kamenné figury nějakých mnichů a nahoře stála taky kamenná socha mnicha, který se díval dalekohledem na protější skálu. Prý to byl moc chytrý člověk, sám si sestrojil ten dalekohled a ke konci života bydlel v té skále naproti.

Ve Cvikově to bylo fajn. Nic jsem nemusel dělat a všichni se o mě starali, jako bych byl nějakej rozmazlenej fagan. Mají tam prima věci, které u nás nemáme a žijou si jako nóbl rodina. Jsem ale rád, že už jsem doma. Můžu pomáhat mamince a blbnout s klukama na návsi a u nás na půdě nad novým domem.

Na půdě máme složené balíky slámy a v nich chodby a bunkry. Chodby se udělají snadno. Balíky jsou narovnány těsně u sebe a tak stačí vytrhnout pár balíků v řadě za sebou a už máte chodbu, kterou se můžete lehko plazit. Na bunkr už je potřeba pár prken. To se odeberou v některém místě třeba dvě vrstvy balíků, z prken se udělá strop a na něj se dají ty vybrané balíky. Nikdo pak takový bunkr nenajde. Chodějí k nám kluci z vesnice a hrajou si se mnou.

Brácha na to nemá většinou čas. Je starší, musí víc pomáhat tátovi. Jednou jsme se mu tam taky schovali a on píchal do slámy podávkami, aby nás objevil. Najednou se smekl, sklouzl z hromady slámy dolů ke zdi, kde byly složeny vidle od drapáku připravené na montáž zařízení na skládání sena. Probodl si vnitřní stranu stehna. Ještě štěstí, že při tom nepřišel o mužství. To by nepřežil. On se chlubí, že se líbí holkám. Kluci se rozprchli, jak hejno vrabců. Pomohl jsem bráchovi po schodech z půdy do kuchyně a mazal pro řídícího.

Ten si vzal brašnu první pomoci a přijel k nám autem. Ošetřil bráchovi ránu a zavezl ho k doktorovi do Libáně, který mu to sešil. Prý jsme měli štěstí, špička vidlí nezasáhla žádnou tepnu ani žílu. Táta nám oběma pořádně vynadal a zakázal se vrtat ve slámě na půdě.

Zákaz jsem na nějaký dodržel. Našli jsme si lepší zábavu. Část sena máme složenou nad novým barákem a část na půdě nad baráčkem. Baráček je postavený tak, že jeho jižní stěna leží na hranici se zahradou souseda Pecáka. No a soused na té naší jižní stěně pěstuje víno. Seno je nad baráčkem složeno v té části půdy, která má malá okýnka přesně nad tím Pecákovým vínem. S kamarádem Zdeňkem jsme hráběmi trhali zralé hrozny a těmi okýnky je tahali k nám na seno. Kuličky vína byly malé, ale modré a některé už zralé a sladké. Na těch zralých jsme si pochutnali a ostatní, co jsme natahali nahoru, jsme uložili do sena, aby je nikdo nenašel a aby nám dozrály.

Za týden jsme na hostinu pozvali ještě dalšího kamaráda Jirku. Hostina se nekonala. Všechno víno, zahrabané v seně, bylo shnilé a na zahradě hlídkoval Pecák. Nikdy jsme si nenechali nějakým neúspěchem kazit náladu. Vyběhli jsme na zahradu a závodili v přeskakování příkopu u našeho rybníku. Jirka byl o dva roky mladší, příkop nepřeskočil a spadl do vody. Vytáhli jsme ho ven. Ani neběžel se domů usušit, běhal s námi dál po zahradě a kalhoty mu uschly samy. Udělali jsme si z jílu kuličky, ulomili tři pruty z vrby a strefovali se do staré jabloně. Na střílení a bubnování do plechové střechy kůlny souseda Švarce jsme si netroufli. Na to, abychom tam stříleli a křičeli „Bum, bum, bum, kuratorium“, nás bylo málo a byli jsme taky mladší než kluci, kteří tenkrát tak rozčilili „Piliárhroma“.

Všichni už chodí do školy. Já ale ještě nesmím. V úterý pojedeme na kontrolu k doktorovi do Hradce a ten rozhodne, jak to se mnou bude dál.

Do Hradce jsme jeli vlakem z Jičína. Do Jičína jsme jeli autobusem ve tři čtvrtě na pět ráno. To byl autobus, co vozil dělníky do práce do Agrostroje a ti pracovali od šesti. Vlaky jsem pozoroval několikrát, když jsme vozili návštěvy na nádraží do Bousova nebo do Psinic. Sám jsem ale jel vlakem poprvé. To byl zážitek. Vlak přijel od Turnova a táhla ho velká parní lokomotiva. Jen jsme zapadli do kupé, už jsem byl zpátky na chodbičce a koukal z okýnka. Výpravčí dal zelenou plácačkou znamení k odjezdu a zapískal.

„Nekoukej pořád z okýnka, něco ti něco spadne do oka.“ Jen to táta dořekl, už to bylo. Do oka mi spadla jiskra z komína lokomotivy. Na štěstí cestou od lokomotivy k našemu kupé jiskra vychladla a nevypálila mi v oku díru. Přesto to tlačilo a pálilo jako čert. Táta mi otočil oční víčko naruby a vytáhl jiskru růžkem kapesníku. I tak mě pak to v tom oku tlačilo, jako by tam pořád něco bylo. Chvíli jsem pozoroval slzejícíma očima krajinu skrz okno a poslouchal klapot kol našeho vozu. To ale nebylo ono. Vyběhl jsem na chodbičku, otevřel okno a znovu nastavil tvář proudícímu větru. Syčení páry, občasné zapískání a ten krásný proud větru kolem uší, to byl zážitek, kterému se nedalo odolat. Ze začátku jsem koukal dozadu na ubíhající krajinu a nechal se ovívat proudem vzduchu, pak jsem ale zavřel oči a otočil obličej ve směru jízdy. Jehličky jisker mě jemně bodaly do tváří, vítr fičel kolem hlavy a ty nádherné zvuky od lokomotivy! Prostě nádhera.

V každé zastávce jsem se vrátil do kupé, aby mi někdo nezasedl místo a taky abych na té chodbičce nepřekážel. Když se lidi usadili, znovu jsem vyběhl na chodbičku. Za Sadovou si pro mě táta přišel a zatáhl mě do kupé. „Podívej se, jak vypadáš, vždyť seš jako kominík, takhle nemůžeme přijet do Hradce.“ Neviděl jsem, jak vypadám, ale táta mě zatáhl na záchod a tam bylo zrcadlo a taky tam bylo umyvadlo a tekla tam voda a bylo tam i mýdlo. Jeli jsme rychlíkem a ten byl takhle přepychově vybavený. Ještě, že nás maminka vybavila dvěma čistými kapesníky. Jeden táta namočil do vody a umyl mi obličej, druhým mě utřel.

V Hradci na nás čekal strejda Břeťa. Strejda Břeťa je důstojník. Za první republiky nosil šavli a jezdil na koni, teď sedí na okresní vojenské správě a má na starosti odvody nováčků.

Jedeme trolejbusem na Ulrichák. Teď se to náměstí jmenuje Gottwaldovo, ale Gottwaldovo je teď skoro všechno a Hradečáci jmenují svoje nové náměstí pořád po svém nejznámějším starostovi. Na jedné dlouhé straně stojí velký ochod, strejda mu říká Aso, ale teď se to jmenuje taky jinak. Na druhé straně stojí velká a vysoká budova. Není to nemocnice, spíš nějaký úřad. Můj pan doktor tam má ordinaci a dneska jsem k němu objednaný.

Pana doktora jsem hned poznal. Je to ten nejdůležitější doktor přes dětskou obrnu, který mě poslal z Jičína do Hořic a tam to všechno řídil. Svlíknul jsem se do trenýrek a musel jsem se projít po ordinaci. Pak jsem si sedl na kraj vyšetřovacího stolu. Doktor mi poklepal gumovým kladívkem na kolena. Vždycky jsem nohou vykopl, i když jsem to nechtěl. Slyšel jsem, že takhle se prý zkoušejí blázni, jestli mají správný reakce. Tak asi nejsem blázen. Lehl jsem si na to vyšetřovací lehátko (nebo je to stůl?). Doktor mě pošimral druhým koncem toho kladívka po chodidlech a šimralo to, tak to je asi taky dobře. Když mně jezdil druhým koncem toho kladívka po břiše, tak jsem nic zvláštního necítil. Doktor se tvářil spokojeně, tak to je asi taky dobrý.

„Pojďte se podívat, pane, tady je mírná skolióza.“ Říká doktor a volá tátu, aby se podíval na moje záda, když jsem slezl na zem a musel se překlonit. „Tady, přejeďte si prstem po páteři. Asi se na jedné straně svaly po té obrně zkrátily trochu víc než na druhé. Ale je to jen nepatrné, zkontrolujeme to ještě při doléčení v Janských Lázních. Zhoršovat by se to už nemělo a navenek to ani nebude znát.“ „Houby obrna. To mám od toho, jak jsem tahal kýble s vodou v pravý ruce a ruku jsem si opíral o bok.“ Chtěl jsem to tomu doktorovi říct. Na žádný další léčení už nechci. Nic ze mě ale nevypadlo. Měl jsem před doktorem strašný respekt, tak jsem byl ticho jako pěna, a byl jsem rád, že mám vyšetření za sebou.

„Mám radost, že se váš syn z toho tak dobře dostal. Pošleme ho ještě na doléčení do Janských Lázní, až se tam uvolní místo. Bereme tam postupně všechny děti, co se léčily v Hořicích, a přednost mají ty, kterým zůstaly větší následky. Prvního října může Jaroslav do školy.“ Poděkovali jsme panu doktorovi a měli oba velkou radost. Já hlavně z toho, že mám ještě deset dní prázdnin.

„Proč s sebou taháš tu krabici, asi jsi ji zapomněl dát doktorovi, za to že mě tak dobře vyléčil“ Říkám tátovi, když jsme vypadli z toho velkýho baráku.

„To jsou vajíčka pro tetu. Pan doktor se zasloužil o to, že tě vyléčili z ty hrozný nemoci. Největší odměnou mu je pocit, že se mu práce tak dobře povedla. I on má z tebe radost. Kdybych mu něco dal, třeba by se urazil, ještě máš jet do těch lázní. Úplatek jsem nikdy nikomu nedal a taky nedám a byly situace, kdy na to někde čekali a šlo o hodně.“

„Já vím, třeba když jsi jezdil na okres a přimlouval se za Línka, aby z něj neudělali kulaka a nevystěhovali ho z vesnice.“

„To je daleko složitější a ještě není konec. A navíc, jsme přece příbuzný a já jsem předseda MNV. Ale už toho nech. Hlavně, že seš ty zdravej.“

Táta má pravdu. Každej dělá svoji práci a největší odměna je, když se mu práce povede. Tátovi taky nikdo nic jen tak nedá, a že toho dělá pro lidi hodně. Já mám největší radost, že můžu zase pomáhat mamince a že ona se nemusí dívat na nějakýho kripla, když sama prodělala obrnu a neměla takový štěstí jako já. A na tom uzdravení mají velkou zásluhu sestřičky, co na mě plácaly ty horký zábaly a natahovaly mě na cvičebním stole jako na mučidlech. A taky já, že jsem u toho neřval a že jsem tak poctivě cvičil. A taky babička, která se mi zjevila tenkrát v noci, jak jsem se potom začal hýbat a lézt kolem postele. Určitě se za mě v nebi přimlouvala. Na pánaboha nevěřím, ale babička má na mém uzdravení určitě zásluhu, ať je to, jak chce. Měli jsme se přece tolik rádi.

„O čem dumáš, přešli jsme celý náměstí a už jsme u domu, co bydlí strejda s rodinou. Celou dobu seš zamyšlenej a pořádně sis ani náměstí neprohlíd.“

„Mám takovou radost, že jsem zase zdravej a že maminka je šťastná a jsem hrdej na tebe, co všechno dokážeš. Tak na to furt myslím.“

„Hrdej“. „Co to máš za výrazy? Hlavně, abych moh bejt hrdej já na tebe.“

„To bys moh bejt už teď.“ Myslím si, ale nahlas to neřeknu.

Strejda bydlí v Nerudově ulici, tak jsme opravdu jenom přešli Ulrichák, zahnuli doprava a už zvoníme u venkovních dveří.

„Pojďte nahoru, dveře nejsou zamčený.“ Strejda na nás volá z okna a tak jdeme po schodech do druhého patra a on už stojí u dveří.

„Pojďte dál, Lidka právě kojí, za chvíli bude tady, oběd už je připravenej. Já jsem si vzal dneska volno. Moc si toho ale stejně nepovíme, ve čtyři vám jede vlak. Já vás doprovodím na nádraží, za čtvrt hodiny jsme tam. Tak, Berto, povídej, jak jste dopadli.“

„Kluk je zdravej, prvního října jde do školy.“

Mám radost. I strejda se zajímá o moje zdraví.

„Nazdar chlapi, vítám vás u nás.“ Teta drží v náručí malýho kluka a je krásná. Vždycky se mi líbila. Je štíhlá, má modré oči a blond vlasy. V naší rodině máme většinou tmavý vlasy a táta je má úplně černý. Proto je teta tak výjimečná. Každý rok se strejdou objíždějí o dušičkách strejdovi sourozence a nejdýl se zdrží u nás. Na Lhotě se přeci strejda narodil. Je mladší než táta a taky je to fešák. Ale teta je prostě nádherná. Jak drží mimino v náručí, tak mi připadá jako Panenka Maria na nějakým obrázku.

Po obědě se strejda vyptává táty, jak jde naše hospodářství. Taky na něm pracoval, než šel na vojnu a zůstal tam. Všichni tátovi sourozenci pracovali na dědově hospodářství, dokud se nerozběhli do světa. Protože jich bylo patnáct, vychovávaly starší sestry mladší děti a všichni kluci pracovali na poli, jak jen na to byli dost silní.

Pomatuju si na jednu fotografii, jak rodina stojí před vraty do dvora. Vlastně to není celá rodina. Chybí tam hlava rodiny. Děda byl v ty době zrovna někde ve světě a prodával kámen z vlastního lomu. Babička byla statná žena uprostřed, vedle ní byly na každé straně jedna mladá žena, jedna měla v náručí dítě, dál tam byl jeden mladý chlapec, jeden kluk v krátkých kalhotách s jednou kšandou, co asi už chodil do školy, dva malí kluci, kteří se drželi druhé ženy za ruku a ještě jeden mladý chlap a mladé děvče. Všichni kluci byli bosi. Ten kluk s jednou kšandou byl můj táta a ti dva malí kluci byli strejda Láďa a strejda Břeťa. Vedle babičky stály starší dcery Anna a Růžena a vedle nich strejda Olda, který byl o pět let starší než táta. Ti další dva mladí lidé byli děvečka a pacholek. Ostatní děti byli někde ve světě. Buď už měli svoje rodiny, nebo byli na učení nebo na studiích.

Když mi táta říkal, že tam je děvečka a pacholek, vzpomněl jsem si na to, co nám říkali ve škole a co taky bývá v pohádkách: zlý statkář vykořisťuje děvečky a pacholky. Táta mi vysvětlil, že to tak nebylo. V mnoha hospodářstvích pomáhali mladí lidé a děvčatům se říkalo děvečky a klukům pacholci. V naší chalupě to bylo tak, že děda byl často ve světě a prodával pískovec. To přinášelo do chalupy nejvíc peněz. Babička s dětmi na práci v hospodářství nestačila, tak vypomáhala děvečka a pacholek. Oba patřili do rodiny a žili s ní jako vlastní. S babičkou v sekníci spala většinou nejstarší dcera a malé děti. Větší holky spaly v sekníčce, starší kluci s pacholkem spali na špejchaře a děvečka měla svoji komůrku na půdě.

Cestou domů jsem seděl v kupé a neběhal po vagóně jako cestou do Hradce. Jednak pro mě cesta vlakem už nebyla úplně nový zážitek a hlavně jsem měl plnou hlavu starostí. Na nějaké doléčení do lázní jsem už nechtěl, jsem přece zdravý. Představoval jsem si maminku, jakou bude mít radost, až uslyší, co říkal pan doktor. Do 1. října mám ještě volno, pak ale půjdu do Libáně do měšťanky a tam to neznám. Jací tam budou asi učitelé a spolužáci? Všichni už jsou spolu od 1. září. Zdeněk se k nám na Lhotu přestěhoval z Libáně a má tam kamarády už ze školky a já tam budu úplně nový. Jak mě asi přijmou?

Do Jičína jsme přijeli v osm hodin večer. K nám na Lhotu jezdí autobus naposledy v půl třetí, když končí směna v Agrostrtoji. Tak jsme museli jet libáňským autobusem v půl deváté. Libáň je město a autobusy tam jezdí častěji. Mohli jsme si vybrat, kterou cestou půjdeme domů pěšky. Táta říkal, že to je jedno. Můžeme vystoupit v Sedlišti a pak jít kolem zadního konce Starých Hradů (tam bydlela „tetička“, sestra mé babičky), kolem Bukoviny (tam u potoka bydlí tátovi známí a snad tam byl i mlýn) a kolem Haltýře, až vyjdeme na Lhotě u kapličky a už jsme doma. Vybrali jsme si druhou cestu. Vystoupili jsme ve Starých Hradech
u zámku a Krysavkama jsme došli na silnici, která vede z Libáně na Lhotu. Obě cesty jsou dlouhé asi čtyři kilometry (z Libáně by to bylo pět). Cesta od zámku byla lepší, protože bylo zataženo a už bylo špatně vidět a většinu vzdálenosti jsme šli po štěrkované silnici.

Doma nás čekala celá rodina i s malým bráchou, který už měl dávno spát.

„Jsem zdravej, prvního du do školy.“ Křičím už ve dveřích.

„Já jsem to věděla.“ Maminka se na nic jiného nezmohla, jen mě objímá a pláče radostí.

„Všichni jsme věděli, že seš zdravej, to si jenom hraješ na nemocnýho, abys nemusel nic dělat.“ Starší brácha. Jako vždycky. Ženu se po něm, tohle si nenechám líbit.

„Všechno je v pořádku, tak jak má bejt. Jarka se ještě musí šetřit a bude dělat, na co bude stačit. Celou dobu, co je doma z nemocnice, pomáhá mamince a dělá, co může.“ Táta mě chytil, aby nedošlo ke rvačce. Určitě bych to s bráchou prohrál. Je starší a já jsem pořád slabej jako moucha. Ale dostal bych ze sebe vztek, kterej se mnou pořád cloumá. Táta nás měl nechat.

„V sobotu si pro tebe přijede strejda Jarka a vezme tě k nim do Liberce. Zpátky si přivezeš to kolo, co ti slibuje už od křtin.“

Na to kolo se těším. To budou kluci koukat, až pojedu na novým závoďáckým kole. Až pojedeme z Libáně ze školy, tak všichni do kopce u vodárny budou tlačit ty svoje starý plečky a já budu klidně šlapat, protože to moje kolo bude mít přehazovačku. Nejkrásnější bude, až ten můj nefoukanej brácha bude za mnou funět a já si budu klidně šlapat na svým Favoritu.

V sobotu přijel můj kmotr strejda Jarka. On měl dříve v Sezemicích hospodu. Když mu ji komouši sebrali, tak se přestěhoval s manželkou do Liberce, kde má vdanou dceru a dělá v nějaký fabrice hlídače.

„Jak vypadá to moje kolo?“ Vyzvídám, jen co jsem se dostal ke slovu.

„Uvidíš, máš ho u nás doma připravený.“

Tak jedeme se strejdou do Liberce. Pojedeme vlakem z Bousova. Na nádraží nás odvezl táta bryčkou. Bryčka kodrcá po hrbolaté silnici, strejda Jarka má radost jako malý kluk, sedí vedle táty na kozlíku, půjčuje si od táty opratě a občas práskne bičem, aby koně přinutil běžet. Kobyly mu rády vyhoví. Táhnout po silnici bryčku je pro ně zábava. Jde to lehce a ony se taky rády proběhnou. Vedle kobyl volně pobíhá hříbě od Hnědky. Běží většinou vedle mámy, když ale podle něj jedeme moc pomalu, odběhne si do luk, vždycky ale jen tak daleko, aby nás mělo na dohled. Před Vlčím Polem (doma všichni říkáme Vyšší Pole) bere táta strejdovi opratě, jedeme spořádaně krokem a i hříbě kluše poslušně vedle Hnědky. Musíme jet opatrněji, co kdyby proti nám vyjel nějaký povoz. Auto nebo motorku v téhle vesnice nemá určitě nikdo. Vzpomněl jsem si na kočár. To by byla jiná jízda. Ten byl tak dobře odpérovaný, že po silnici vlastně jenom plul.

Kočár už je nepojízdný. Stojí chudák na zahradě pod jasanem a vzpomíná na svoje slavné časy z První republiky. To s ním jezdil hlavně děda. Vozil návštěvy na nádraží do Bousova nebo do Psinic. I když seděl na kozlíku a „panstvo“, většinou jeho děti nebo tátovi sourozenci, sedělo pohodlně na polstrované lavici pod koženou zatahovací střechou, připadal si jako baron. Byl hrdý na to, že provdal nejmladší dceru do velkého hospodářství, kde mají kočár a pár „kočárových“ koní. I po válce jsme se párkrát kočárem svezli. Možná na pouť do Starých Hradů nebo do Skuřiny. Děda s tátou na kozlíku, maminka s babičkou na místě pro panstvo vzadu a brácha a já na sklopném sedátku proti nim. Osud kočáru mi připadá hodně nespravedlivý. Tak pěkně sloužil a teď stojí na dešti pod jasanem a serou na něj slepice, které si oblíbily sedávat v koruně jasanu jako bažanti a moc nerady se večer nechají zahnat do kurníku. Nedá se ale nic dělat. Nejdřív se stavěly chlívy, teď se staví domovní, kůlna je zbouraná, ve stodole je málo místa a tak všechny vozy stojí venku. Jen lehkou bryčku táta někdy zatlačí do stodoly.

Před Bousovem připřahá táta hříbě na náruční straně k Hnědce. Jsme ve městě a tady občas nějaké auto projede. Náruční strana je pravá strana potahu. Táta nám vysvětlil, že levý kůň je pocební, nebo vlastně podsební, protože toho měl jezdec pod sebou a vpravo „na ruce“ vedl druhého koně, proto náruc nebo náruční strana. Táta jako bývalý dragoun to musí vědět nejlíp.

Na nádraží v Bousově se moc neloučíme. Za dva dny pojedu zase domů. Mám dvě zavazadla. V malém kufříku mám nějaké věci na spaní a v krabici od bot, pěkně převázané provázkem, vezu pečlivě zabalená vajíčka pro tetu. Ve vlaku myslím pořád na kolo, pro které si jedu, ale strejda mi pořád nechce říct, jak kolo přesně vypadá. Sedím tedy tiše v kupé. Jízda vlakem už pro mě není nic mimořádného, jel jsem přece už do Hradce. Poslouchám klapání kol a slyším, jak si zpívají: „Do Ba-ko-va, do Ba-ko-va,…“ V Bakově přesedáme a jedeme přes Turnov přímo do Liberce.

V Liberci mě vítá teta přímo na chodbě. Bydlí se strejdou v malém bytě. V předsíni konečně vidím ten zázrak, na který se celou dobu těším.

„Tak co mu říkáš?“ Ptá se strejda s hrdostí v hlase.

„Je krásný, budu ho potřebovat na cestu do školy.“

Odpověď jsem málem ze sebe nevysoukal. Jsem zklamaný. Kolo je krásně nablýskané, je vidět, že si strejda dal záležet. Není to ale žádný závoďák, jak jsem si představoval. Je čerevené, se silnou kostrou a bez přehazovačky a nevím, jestli vůbec dostanu ze sedla na šlapky. Asi na něm ještě nedávno jezdil strejda a teď ho nechal nově nastříkat a připravit pro mě.

Večer nemůžu usnout. Spím v obýváku na gauči a slyším každý zvuk z vedlejších místností. Strejda vedle v ložnici pořádně chrápe a někdo šlape po podlaze nade mnou. Na takový zvuk nejsem zvyklý. U nás po půdě nikdo v noci nechodí a tady mají nad sebou několik poschodí. Celou noc nespím ale hlavně proto, že se mi rozplynul můj sen o krásném závodním kole.

Ráno mi dalo hodně práce, abych skrýval své zklamání a tvářil se, že jsem aspoň trochu vděčný. Strejda s tetou jsou moc hodní lidé a určitě nemají peníze na nové kolo. Dělají pro mě, co je v jejich silách. Připravili pro mě nejlepší program, který se dá v Liberci zajistit.

Po obědě pro mě přišel manžel jejich dcery a vzal mě na výlet po Liberci. Ukázal mi krásnou radnici na náměstí a vyjeli jsme lanovkou na Ještěd. Úplně jsem zapomněl na kolo. Lanovkou jsem jel poprvé a vůbec jsem se nebál. Tak krásný byl pohled z lanovky na krajinu. A co teprve nahoře! Pan Horák, strejdův zeť, mi ukazoval okolní kopce. Viděli jsme Bezděz a v dálce Krkonoše. Tam někde jsou Janské Lázně, kam jezdí maminka na léčení a kde někdy budou léčit i mě.

Pan Horák byl vysoký a štíhlý, pěkně oblečený, mladý pán a trochu jsem se před ním styděl. Strejda byl obtloustlý, plešatý, starší pán a ten mi byl hned sympatický, před tím jsem se vůbec nestyděl. Na vrcholu Ještědu jsme zašli do kavárny. Přišel vrchní.

„Co si dáš, Jaroušku? Jakej chceš zákusek a co si dáš k pití?“

„Nic, nemám hlad ani žízeň.“

Hlad jsem neměl, ale žízeň jako hrom. Horák si dal vídeňskou kávu. Přinesli mu ji a s ní i sklenici vody. Napil se kávy a vyptával se mě, jaký to bylo v nemocnici. Moc jsem mu toho neřekl, špatně se mi o tom mluví. Tak jsme se raději bavili o našem hospodářství na Lhotě. Tady jsem byl ve svém živlu. Vykládal jsem mu o našich koních a hříbatech. O tom jak jezdíme v létě plavit kobyly a ty pak v největší hloubce plavou a my jsme na nich jako indiáni. Žádný sedla, sedíme v trenýrkách jen tak na jejich hřbetě. Napovídal jsem toho dost. Až jsem se sám sobě divil, jindy tak hovorný nejsem.

Horák odešel na záchod a na stole zůstala plná sklenice vody. Přemýšlel jsem, jestli ji Horák koupil pro mě a mám se napít. Rozhlížel jsem se kolem sebe a i u ostatních stolů měli lidi kávu a k tomu sklenici vody. Tak ta voda nebyla pro mě, ale rysknu to. Jenom trochu se napiju, Horák to ani nepozná. Měl jsem ale takovou žízeň, že jsem si nemohl pomoct. Nechal jsem mu na dně sklenice tak asi na prst a strašně jsem se styděl. Zbytečně. Horák přišel, dopil tu trošku vody, zaplatil a šli jsme pěšky z Ještědu domů.

Cestou dolů mi ukazoval známé kopce a já se vyptával, jako by se nic nestalo. Ve městě mi koupil zmrzlinu. Už se mě neptal, jestli chci nebo ne, měl se mnou svoje zkušenosti. Večer jsem zase nemohl usnout. Nad hlavou a všude kolem byl rachot, na který jsem nebyl zvyklý. Hlavně jsem ale byl zklamaný z toho kola a taky ze sebe, že jsem takový ňouma. Představoval jsem si svého bráchu v ty kavárně na Ještědu. Ten by se tam cpal těma nejlepšíma zákuskama a určitě by si nechal přinést nejdražší limonádu. Vždyť to platil ten náš příbuzný. Nikdy mu to nesmím říct, ten by se potrhal smíchy. Jen babička by ze mě měla radost. Vždycky mi kladla na srdce, že mám být skromný a hodný a uctivý k dospělým. Kolikrát už jsem se s bráchou kvůli tomu pohádal. Ten tvrdil: “Kdo je hodnej, ten je blbej.“ Teď uznávám, že má pravdu. S tímto důležitým poznáním jsem usnul.

Domů jsem jel sám a zase vlakem. Kolo cestovalo se mnou v poštovním vagóně prý jako „spoluzavazadlo“. Táta na mě čekal na nádraží v Dolním Bousově. Přivítali jsme se a počkali, až mi vyndají moje spoluzavazadlo.

„To je krásný kolo. Vidíš, strejda Jarka dodržel slovo. On vždycky tvrdil, že ti daruje kolo, až budeš tak velkej, že na něm budeš moct jezdit.“

„No jo, budu ho potřebovat, až na něm budu jezdit do Libáně do měšťanky.“

Největší ponížení na mě ale čekalo před nádražím. Tam stála naše bryčka a opratě držel brácha.

„Tak to je ten tvůj závoďák? A kde má berany, a kde přehazovačku? A dostaneš vůbec ze sedla na šlapky?“

„No co? Jarka potřebuje do školy kolo a strejda mu ho dal. Tak se neposmívej. Určitě bude lepší než ty plečky, na kterejch jezděj do školy ostatní Lhoťáci.“

Táta měl pravdu. Nikdo v naší vesnici nebyl tak bohatý, aby mohl koupit svému dítěti nové kolo. Tak jezdil každý na tom, co bylo doma. Většinou na tom všechno rachotilo, často ze šlapky zbyl jenom pahýl a o nějakém povinném vybavení nemohla být ani řeč. Těmhle starým kolům jsme říkali plečky, i když stroje na projíždění řádků řepy tedy skutečné plečky měli hospodáři většinou ve větším pořádku než ta kola.

Je začátek října a já jedu poprvé do 6. třídy osmileté střední školy do Libáně. My té škole pořád říkáme měšťanka, tak jak se jmenovala v době, kdy do ní chodili naší rodiče. Zní to líp. Jedu tedy poprvé do měšťanky. Krásné kolo od kmotra Jaroslava jsme raději nechali doma. Zkoušel jsem na něm jezdit po návsi a nakonec jsme s tátou usoudili, že lepší bude, když nějaký čas budu jezdit na starém dámském kole. Na tom darovaném nedostanu ze sedla na šlapky a dámské kolo bude lehčí, až ho budu tlačit cestou zpátky do kopce u vodárny.

Jedeme celá parta kluků. Holky jezdí taky na kolách, ale ty vyjely už dřív, trvá jim to trochu déle než nám. Jsou pomalejší, nedokážou jezdit tak rychle jako my a celou cestu štěbetají jako husy. Před Starými Hrady je stejně předjedeme. Hlavně aby se nám tam nepletly do cesty. Poslední úsek silnice vede z kopce u vodárny a tam budou vrcholit naše závody. Každý to rozšlape, co to dá a ukáže, jak mu to jede. U Gotharda už vidíme holky. Předjíždíme je ještě nad kopcem nad vodárnou. Teď naše závody vrcholí. Každý šlapeme jek zběsilý. Rozjeli jsme kola na nejvyšší rychlost. Víc už by to nešlo, to by se nám ty naše plečky nejspíš rozpadly. Teď už stačí jen se pořádně sehnout nad řídítka, nikde nebrzdit a řítíme se z dlouhého kopce jako opravdoví závodníci. Dole zatočíme na hlavní silnici a tam se ukáže, kdo z nás je nejlepší. Kluci mi ujíždějí. Jsou starší a těžší, tak jim to jede rychleji. Těsně před křižovatkou jsem ještě párkrát přišlápl a pak se to stalo.

Na protější straně hlavní silnice stála před výkupem řada povozů naložených ovocem, které hospodáři přivezli na prodej. Kluci prosvištěli kolem povozů a dohadovali se na silnici, kdo byl dneska nejrychlejší. Já jsem nevybral prudkou zatáčku a skončil jsem mezi předníma nohama kobyly prvního potahu u výkupu. Brzdil jsem oběma brzdami a nakonec i nohama o zem, ale koňům jsem se vyhnout nedokázal. Kobyla zachovala klid a něžně mi přišlápla ráfek předního kola, snad abych neupadl. Koukal jsem nahoru na kobylu, ona moudře dolů na mě, ale pryč mě nepustila. Stála na ráfku mého kola a já ho nedokázal vyprostit.

„Kluku pitomá, copak neumíš jezdit na kole? Vždyť ses moh přizabít.“ Kárá mě hospodář a drží mě za rameno.

„Pusťte mě, prosím vás, nebo přijdu pozdě do školy.“

„Nohu!“ Zavelel hospodář. Kobyla zvedla nohu a uvolnila mi kolo.

„Co tady vyvádíš? Hni sebou. Všichni kluci už jsou pryč a ty se tady vybavuješ, jako by už nebylo půl osmý.“

Brácha. On to ale taky zchytal. Kolem už stáli i kočí od ostatních povozů.

„Kluci zatracený. Vlítli ste na silnici jako banda bláznů. Co kdyby tady jelo nějaký auto? Mohli ste se zmrzačit všichni. Já zajdu za Havlíčkem do školy, ať vám dá pořádnejch pár facek. Jak se vlastně menuješ? Ty seš starší, tak máš mít rozum, táta tě doma pořádně seřeže.“

„Franta Kupec a už opravdu musíme jít.“

Brácha to vyřešil jako vždycky. Vymyslel si falešné jméno, a když jsme u tety opírali kola o kůlnu, ještě zabručel, že je to stejně jedno. Sedláci mají jiný starosti a nepůjdou ani do školy ani za naším tátou. Taky jsem si to myslel. A kdyby se to snad doneslo do školy nebo k nám domů, nějaký další výprask navíc nás nemůže rozházet.

Teta bydlí na kraji Libáně, hned za výkupem. Ta její vilka patří vlastně ještě ke Starým Hradům, ale tam se nepozná, kde končí jedna obec a začíná druhá. Domky se zahrádkami stojí těsně vedle sebe. Do školy to máme ještě nejmíň kilometr. Trochu jsme se zdrželi, ale i tak přijdeme včas. Jdeme rychle, občas popoběhneme, hlavně, že jsme celí. Kolo pořádně prohlídneme, až pojedeme domů. Ráfek je celý, ani duše nebouchla, tak bude asi všechno v pořádku.

Libáňskou školu jsem znal jenom zvenčí. Z náměstí se k ní jde pěknou vydlážděnou cestou dolů z kopce parkem kolem sochy Karla Havlíčka Borovského. Několikrát jsem se na školu díval od náměstí, byl jsem si ji prohlídnout i z blízka a moc se mi líbila. Je to dvoupatrová budova s pěknou fasádou, asi i dost stará. Vždycky ve mně vzbuzovala úctu a trochu strach. Teď poprvé vcházím otevřenými těžkými dveřmi dovnitř. Ve dveřích stojí školník a kontroluje, jestli máme čisté boty. Popohání nás. Za chvíli bude zvonit.

Ve třídě je zmatek a rámus. Ještě, že mi Zdeněk drží místo vedle sebe. Sedíme v řadě u okna ve třetí lavici od konce. V poslední lavici sedí Franta, který taky chodil s námi do lhotecké jednotřídky. Franta je o rok starší, jednou propadl a tak jsme se znovu sešli.

První hodinu máme naši třídní učitelku Žilkovou. Je mladá a hezká. Moc se mi líbí. Hned si mě všimla a přišla k mojí lavici. Ptá se, jestli mám všechny učebnice a jestli něco nepotřebuju. Přeje mi, aby se mi ve škole líbilo. Věří, že zameškaný měsíc určitě doženu. Slibuju, že to dokážu. Vůbec o tom nepochybuju. Všechno jsem ve škole uměl hned a nikdy jsem se nemusel doma učit, ani na to nebyl čas. Tak to tady taky určitě zvládnu. Máme hodinu češtiny.

Ten krásný pocit z toho, jak mě ta pěkná mladá učitelka přijala, se postupně vytrácí. Ve třídě je rušno. Kluci se mezi sebou baví, při vyvolání nic neumějí a ještě z toho mají legraci. Na to jsem nebyl zvyklý. U nás na národce byl ve třídě klid, i když jsme třeba dělali něco samostatně a řídící za katedrou psal místo učení něco na stroji.

Paní učitelka je z toho zoufalá. Několikrát se snažila zjednat pořádek a křičela na kluky, až jí přeskočil hlas. Bylo to ale ještě horší. Po každém zakřičení se ozvala vždycky salva smíchu. Bylo mi paní učitelky líto. Styděl jsem se za celou třídu. Vždyť ani holky nezakročili a vesele se baví. Mám se učitelky zastat a ty drzé spratky okřiknout? Ne, jsem tady první den, kluci jsou silnější než já, nikdo by si mě ani nevšiml, nejvýš bych tak mohl akorát dostat přes hubu.

Učitelka to vzdala. Se slzami v očích utekla ze třídy a práskla za sebou dveřmi, až se nad nimi odloupla omítka a spadla na zem. Třída ztichla. Holky jdou rychle uklidit spadlou omítku a všichni čekají, co bude dál. Mně je z toho hrozně smutno. Myslel jsem, že příchodem do měšťanky budu zase o krok blíž k dospělosti a celá ta škola bude lepší než ta naše vesnická jednotřídka. Takhle jsem si první den v této škole nepředstavoval.

Dlouho se nic neděje a ve třídě už zase začíná obvyklý mumraj. Ticho jako v hrobě nastalo, když do třídy vpadl učitel Havlíček. Všichni stojíme skoro v pozoru a čekáme, co se bude dít. Havlíček má respekt. Nic nevyšetřoval, vůbec se s námi nebavil. Rozsadil nás tak, že sedí dvojice kluků, za ní dvojice holek a tak se střídají kluci a holky. Mně to nevadí. Sedím pořád se Zdeňkem, akorát před námi a za námi sedí holky.

„To je dobře, že Havlíček nic nevyšetřoval.“ Říká Zdeněk. „Kdyby našel viníka, tak by mu určitě vypálil pořádnou „leteckou“. A to bych nikomu nepřál.“

„Co to je ta „letecká“?“

„To je taková jeho speciální facka. On tě chytne za krátký vlasy před uchem, nadzvedne si tě a vypálí ti takovou, že popoletíš pět metrů. My si ale Havlíčka moc vážíme. Je to bejvalej letec a je spravedlivej. Když už někdo „leteckou“ schytá, vždycky ví, za co to bylo a že si to zaslouží. Je to lepší než nějaká poznámka v žákovský. To bysme to schytali doma a tam by to bylo asi horší. Takhle nám připadá, že s náma Havlíček jedná jako s chlapama.“

Takovýhle způsob jednání se mi líbí. Určitě budu mít Havlíčka taky rád. Už proto, že to je bývalý letec. Kdybych byl kantor, chtěl bych být jako on. Taky bych s klukama jednal jako
s chlapama.

„Další hodinu bude sranda. Přijde Ješčoraz.“

„Kdo to je?“

„No uvidíš.“

A viděl jsem. Na ruštinu přišel menší, kulaťoučký kantor a bylo vidět, že mu učení ruštiny nedělá vůbec žádné potěšení. Nikdo ve třídě nic neuměl. Pan učitel se snažil ze svých žáků vydolovat aspoň něco a tak po každé odpovědi říkal „ješčo raz“, aby žák odpověď zopakoval a aby se to aspoň trochu podobalo ruštině. Ješčoraz se procházel po třídě a zastavil se u mě. S nadějí v očích mi říká:

„Tak nám to řekni ty, Alberte.“

„Pane učiteli, já nejsem Albert, já jsem Jaroslav“.

Vysoukal jsem ze sebe ruskou větu a on na to: „Ješčo raz.“

A takhle to zůstalo. Pan učitel se nenamáhal pamatovat si moje jméno a do konce školní docházky jsem pro něj zůstal Albert. Hrozně mě to štvalo. Brácha se na mě pořád vytahuje a tady ve škole mě učitel oslovuje jeho jménem! A vůbec nechápu tu naději v Ješčorazových očích. Vždyť brácha toho z ruštiny umí ještě míň než já a to je o dva ročníky výš.

Ješčoraz nemohl z nikoho dostat kloudnou ruskou větu a byl z toho stále víc rozčilený. Jeho kulatý obličej dostával postupně barvu podobnou barvě ruské vlajky. Měl jsem strach, že ho klepne pepka. Učitel pořád víc zvyšoval hlas, až se zastavil u okna, zadíval se ven a křičel:

„Tohle já nemám zapotřebí. Proč já musím cpát ruštinu do takovejch omezenců, jako jste vy v tyhle třídě. Radši bych někde celej den házel lopatou. Jak by mně bylo krásně, kdybych místo toho učení přikládal uhlí pod kotel támhle tomu Ludvíkovi.“

Jak já jsem pana učitele chápal a věřil jsem mu toto vyznání. Ludvík byla parní lokomotiva, která tahala vagóny s nákladem z nádraží v Psinicích do cukrovaru, drožďárny
a lihovaru v Libáni a zpět a na kterou byl z oken naší třídy krásný pohled.

Dny ubíhaly. Do školy jsem pořád jezdil na dámském kole. To parádní od kmotra Jaroslava používal táta. Na mě bylo moc vysoké a těžké. Dámské kolo bylo lepší, protože bylo lehčí a pěkně se tlačilo, když jsme se vraceli ze školy a do kopce u vodárny šli pěšky. Do toho kopce jsme se někdy zastavili, opřeli kola o patníky a vymýšleli různé hry. Listovali jsme třeba v atlasech a představovali si, že jsme vládci v některé zemi. Já jsem si vždycky vybral severní Ameriku, USA i s Kanadou, a chlubil se, co tam všechno máme.

V listopadu přišly plýskanice a někdy jsme kvůli větru a dešti nemohli jet na kole a museli jsme jít do školy pěšky. Špatné to bylo hlavně proto, že jsme museli vstávat o půl hodiny dřív. V sedm hodin jsme vyráželi z domova. Jak to jen trochu šlo, jeli jsme zase na kole. Stejné to bylo i v prosinci. Bylo to vlastně lepší. Silnice byla umrzlá a zamrzly nám i rybníky na návsi. Rybník u hospody byl menší a v létě jsme se tam koupali. Prostřední rybník byl největší, Tam jsme v létě plavili koně a někteří sedláci tam naháněli dobytek k napájení.

Právě ten prostřední rybník byl náš zimní stadion. Až do půlky prosince nenapadl žádný sníh a to byla pro náš hokej velká výhoda. Ze tří stran má rybník vysoký kolmý kameny dlážděný břeh přes metr vysoko nad hladinou. Ideální mantinely. Z jedné užší strany je pozvolný přechod do vody. Je hodně dlouhý a tak hokejová branka je dost daleko od konce ledové plochy. Až napadne sníh, tak tam nahrneme sněhovou hráz. Teď se tam prohání dost mrňousů, kteří museli odejít z našeho stadionu a ochotně nám puk vrátí, když se k nim dostane.

Když jsem ještě bruslil na šlajfkách, tak jsem byl většinou v brance. Mělo to svoje výhody. Mohl jsem se opřít o šrouby, kterými jsou brusle přitaženy ke kožené botě, a tak jsem měl správný brankářský postoj. Brankářskou hokejku jsem měl ze dvou prken stlučených hřebíky. Vypadala skoro jako ta, kterou má na obrázcích Boža Modrý v jednom časopisu pro děti, kde na pokračování na obrázcích ukazuje, jak se má správně chytat. Ty časopisy jsou staré a přivezla nám je teta z Boleslavi. Odebíral je její syn Mirek, který byl u Junáka. Já mám všechno důkladně prostudované a chtěl jsem být jako on. Jen ty betony a další výstroj mi chyběly. Tak jsem si navlékl dvoje tepláky a mezi ně nacpal seno. Pak už jsem potřeboval jen pořádné rukavice po dědovi a to mi stačilo. U nás při hokeji platí pravidlo, že nikdo nesmí zvednout puk výš než po kolena, jinak jde na dvě minuty ven.

Teď mám džeksny, které nám darovala taky boleslavská teta. Hraju v útoku nebo v obraně. Ono je to vlastně jedno. Útočíme nebo bráníme všichni. Moc mi to nejde, zvlášť zatáčení mi dělá potíže. Při nejhorším se zastavím vždycky o kamenný mantinel. Večer tajně trénuju na malém rybníčku před naší starou chalupou. Chtěl bych to umět jako pan řídící. Ten s námi chodil při tělocviku bruslit na rybník nebo lyžovat na Vondráčkův kopec. Jednou nám s paní řídící předváděl, jak se dá na bruslích tancovat. Byla to paráda. Tak já teď na tom malém rybníčku trénuju přešlapování do zatáčky a jízdu dozadu. Jako panu řídícímu mi to ještě nejde, jednou to ale musí přijít.

Brácha má kanady. Doma byl kvůli tomu jednou hrozný rámus. Brácha ty nože někde za něco vyhandloval a nechal si je přišroubovat na nejlepší kožené boty. Udělal mu to v Libáni sedlář Moravec. Bos brácha nechodí. Vyhrabal někde vysoké boty po dědovi. Hokejky máme jasanky samorostky. Vyrábí je truhlář Vítek a dává nám je zadarmo. Pro svoje kluky vyrábí lepené hokejky, jako mají naši reprezentanti. Taky je prodává, ale na to my nemáme peníze. Ty naše samorostky mají nízkou zahnutou část a hůř se s nimi vodí puk, než s těmi lepenými. Když je párkrát namočíme ve sněhu, začínají se natahovat. To je pak musíme napařit v horké vodě v medenci a znovu ohnout.

V půlce prosince napadlo dost sněhu na to, aby se dalo lyžovat. Lyžujeme na Vodráčkově kopci. My to máme dobrý. Přeběhneme přes silnici a jsme na kopci. Ze strany od silnice je kopec nejmírnější, tam jezdí maminy s dětma na sáňkách nebo mrňousové na lyžích. Pod Vondráčkovými je kopec tak akorát. Tam jsme chodili sáňkovat a lyžovat se školou a tam chodím i teď. Nejprudší kopec je u lesa. Tam jezdí opravdoví machři. Já se tam teprve chystám. Proti lesu je za loukou malý lesík v prudké stráni a v ní je zaříznutá cesta k Záhubům. Ten zářez je náš skokanský můstek.

I na silnici je pěkná sanice. Sněhu je tolik, že hospodáři museli silnici k Libáni protahovat obecním dřevěným pluhem. I náš táta několikrát i v noci zapřahal naše kobyly do pluhu. Pluh táhnou většinou dva páry koní, někdy i víc. Selské potahy se na tuhle práci střídají. Na silnici zůstává ujetá vrstva sněhu, sanice. Každý sedlák má saně dvojky. Přední a zadní saně jsou spojeny rozvorou podobně, jako ráfáky v létě. Přední saně s ojí jsou k rozvoře připojeny svorníkem, takže mohou zatáčet. V zimě tedy jezdí všichni se saněmi a tak na silnici zůstává uježděná sanice. Autobus tudy nejezdí a jiná auta tady nemají co dělat. My máme ještě jedny menší kovové saně. Ty slouží jen na projížďku. Do nich zapřahal náš děda a vozil nás na výlet třeba do Skuřiny. Děda je po smrti a projížďkové saně stojí na půdě. Táta nemá na projíždění čas, a když jedeme pro návštěvu k vlaku do Psinic nebo Dolního Bousova stejně bychom se do malých saní nevešli. Táta zapřáhne do velkých saní, naloží na ně několik balíků slámy, na ně dáme deky a už se frčí pro strejdy a tety.

Do školy jezdíme v zimě na lyžích. Lyže nám dala některá teta, když je její děti odložili a koupili si lepší. Brácha má delší lyže a vázání s pérem, které se při upínání na botu napne a přezka jde líp přitáhnout k botě. Moje vázání má jen dva řemínky přidělané k plechům pro špičku boty a přezku. Jde to těžko přitáhnout ke kramfleku boty a hůř to drží. Při ježdění z kopce mi to nevadí. Nahoře to pořádně přitáhnu k botě, když mi to dole spadne, tak vezmu lyže do rukou a běžím nahoru. Říkal jsem tátovi, ať mi pořídí lyže s vázáním kandahár, on ale vždycky tvrdí, že mi tohle musí stačit, on že jezdil na prkýnkách od sudu.

Před první cestou na lyžích do školy mi táta sám přitáhl přezky ke kramflekům, aby to opravdu drželo. Po rovině to šlo, ale když jsem do kopce na Kozlově pořádně zvedl patu a zabral, vázání spadlo. Sám jsem napnout přezku nemohl. Jediný Honza, který je nejstarší a nejsilnější, to dokázal. V půlce kopce to spadlo znovu. Brácha mi poradil, ať ty prkýnka opřu Vítkovům o plot a jdu pěšky. S Honzou jsme si ale poradili. Silou jsme zvedli přezku nad patu, tam je bota měkká a přezka šla zapnout. Dojel jsem takhle až do školy. Zpátky už jsem ale šel raději pěšky a nesl lyže v ruce. Měl jsem tak odřené paty, že jsem musel poprosit tetu, aby mi to zalepila a byl jsem rád, že jsem obul boty.

Doma mi maminka odřené paty namazala, přikryla kouskem obvazu a přelepila náplastí. Chtěla, abych jí slíbil, že už na lyžích do školy nepojedu a budu do školy chodit pěšky. Něco jsem zakňoural, ale nahlas jsem to neslíbil. Věděl jsem, že bych to nemohl dodržet. Musel bych se hanbou propadnout, kdyby všichni kluci jeli na lyžích a já šlapal s holkama pěšky. Navíc jsme měli druhý den tělocvik a Havlíček nás upozornil, abychom všichni přijeli na lyžích, že půjdeme lyžovat. Maminka se nade mnou slitovala, ráno mi ošetřila paty, já jsem zapnul přezky nad patama a jeli jsme do školy.

Při tělocviku jsme šli opravdu lyžovat. Šli jsme na kopec u vodárny. To se nám Lhoťákům hodilo. Tělocvik byl poslední hodinu a tak jsme si vzali s sebou tašky, u vodárny je hodili k plotu a šlo se lyžovat. Hned jsme to pustili rovně z kopce. Pěkně to frčí, jen ať Libaňáci koukají, jak umějí Lhoťáci lyžovat. Ten kopec je delší než u nás Vondráčkův kopec, kam se ale hrabe na stráň u lesa. Tam to frčí o hodně rychleji, tam by si Libaňáci rozbili hubu. Dole se pořádně přikrčím, přišlápnu pravou lyži, nakloním se doleva a za chvíli stojím. Umím zastavovat jenom doleva, na druhou stranu mi to moc nejde, ale to mi nevadí. Jsem se sebou spokojený a hrdě šlapu do kopce nahoru. Přezky mám zapnuté na tom bolavém místě nad patama, ale ani to necítím.

Havlíček nás vůbec nechválí za rychlou jízdu, naopak nám nadává. Kdyby ten kopec byl prudší a delší, že bychom si natloukli. Budeme se učit zatáčet na obě strany a plužit, abychom měli jízdu pod kontrolou. Už dřív jsem se divil některým klukům, jak kličkují mezi stromy. To plužení znám, taky jsem takhle plužil, dokud jsem neuměl lyžovat. Abych si ale kazil pocit z rychlé jízdy nějakým kličkováním, to nemá žádný smysl. Hodina tělocviku je ale školní hodina a my musíme poslouchat. Nejdřív zatáčíme doleva. Havlíček vybral mírný svah a předvádí oblouk doleva. Všichni se pomalu rozjíždějí a pomaloučku zatáčejí. Někteří přitom padají. Jsou to prostě nemehla. My Lhoťáci umíme lyžovat, jezdíme přece na lyžích do školy a zrovna tady z toho kopce u vodárny, i když po silnici. Jedu tedy poslušně z kopce, ale pustím to pěkně rovně dolů a ne šikmo, jako ostatní. Zadupnu pravou lyži, nakloním se doleva a stojím. Jsem hrdý na svůj výkon. Ostatní jezdili pomalu a ještě někteří spadli. Havlíček mě zase nepochválil! Vysvětluje mi, že mám jet pěkně pomalu a dlouhým obloukem. Asi je naštvaný, že to umím líp než on.

Jezdím pomalu oblouky doleva a vůbec mě to nebaví. Navíc zatáčet doprava mi moc nejde, padám a Libaňáci se mi smějí. Taková potupa! Kam se na nás, Lhoťáky, hrabou. My umíme lyžovat líp než oni, akorát nám nejdou ty jejich hloupé oblouky. Nakonec nás ještě Havlíček pěkně naštval. Před celou třídou nás vůbec nepochválil za naši rychlou jízdu z kopce.

„Vy Lhoťáci si myslíte, že umíte lyžovat, ale vůbec to není pravda. Jezdíte jenom šusem a to není žádný umění. Kdybyste přijeli do Krkonoš na pořádnej svah, tak byste se vůbec nedostali dolů. Musíte se učit kristiánky.“

Cestou ze školy jsme pomluvili ty libáňský nemehla a usnesli se, že jsme stejně v lyžování nejlepší. Já jsem se pochlubil, že do těch Krkonoš pojedu hned po vánocích. Na Vondráčkově kopci jsme druhý den chvilku zkoušeli ty Havlíčkovy kristiánky. Dlouho jsme to ale nevydrželi. Není nic lepšího, než když frčíte dolů šusem a kolem uší vám hvízdá vítr.

Hned po Vánocích pro mě přijela sanitka a jel jsem do Krkonoš. Jel jsem bez lyží. Stejně bych se tam za ty svoje prkýnka styděl. Mým údělem nebylo předvádění lyžařského umění lhoteckého kluka na krkonošských svazích. Vezli mě tam na doléčení do Janských Lázní. Do stejných lázní, do kterých se jezdila léčit moje maminka.

Cestou jsem koukal z okna sanitky a už za Novou Pakou se občas objevily hory. Krkonoše. Viděl jsem je vždycky jen na okamžik, jak se silnice různě stáčela a ve výhledu bránily nejbližší kopce nebo domy ve vesnicích a ve městech. Před Svobodou nad Úpou jsem už věděl, že jsem v horách. Kolem silnice byly vysoké mantinely sněhu a na polích ho byl snad metr. Sanita se jen pomalu šplhala k Janským Lázním. V lázních jsme zastavili na malém náměstíčku. Na pravé straně jsem viděl dva vysoké domy. Ten první byl hezčí, vypadal jako nějaký zámek. Ten druhý byl dlouhý a připadal mi spíš jako nemocnice. Saniťák se šel zeptat, kam mně má dovézt.

„Máš štěstí kluku. Mám tě přivézt do Grandu.“

To byl ten pěkný dům, co se mi tak líbil. V Grandu si mě převzala sestřička a převedla mně do místnosti, kde seděl ten pan doktor, co mě vyšetřoval v Hořicích a pak v Hradci. Hned jsem mu hlásil, že jsem úplně zdravý a že už žádné horké zábaly nepotřebuju. Doktor mě ujistil, že na mě tady horké zábaly nečekají, že se mnou budou hodně cvičit a že si tady i zaplavu ve velkém bazénu. A na ty horké zábaly ať nenadávám, ty že mě vyléčily. Spadl mi kámen ze srdce a už jsem se těšil na ten bazén. Sestřička mě odvedla na pokoj. Žádný Grand, byl jsem ubytován v Lázeňáku. To byla ta druhá dlouhá budova spojená průchodem s Grandem.

Na pokoji se mi líbilo. Byli jsme tam jen čtyři a ne deset jako v Hořicích. Z okna jsem viděl na náměstí s dlouhou prosklenou budovou. To je prý kolonáda. Je to taky pěkný dům, stejně jako Grand. Často jsem utíkal z pokoje ven. Na konci dlouhé chodby bylo okno a bylo z něj vidět na schodiště, po kterém stoupali lidi k lanovce. Vydržel jsem tam koukat celé dlouhé minuty, dokud mě někdo nezavolal na nějakou proceduru. Záviděl jsem těm lidem venku, jak si jdou s lyžemi na lanovku a pak pofrčí z Černé Hory dolů. To musí být pořádný kopec, ne jako ten Vondráčkův u nás na Lhotě.

Už první procedura mě ale zklamala. Tomuhle říkají bazén?! Dovedli mě do okachličkované místnosti, kde byl bazének, ve kterém bylo vody asi metr. Pod schůdky stál masér s hadicí, který mi prudkým proudem vody masíroval celé tělo a hlavně záda.

„Já jsem si tady ale chtěl trochu zaplavat.“ Říkám tomu masérovi. (Sestřička říká masérům terapeuti, my o nich mluvíme jako o terapantech.)

„Neboj se. Tady jsi v malém bazénu, do velkého bazénu taky určitě půjdeš. Hlavně jestli umíš plavat.“

„Umím ale jenom trochu.“ Přiznávám se. S tou mojí „čubičkou“ a „ouškem“ nikdy daleko nedoplavu.

„Bude tam s vámi sestřička, a když budeš hodnej a šikovnej, tak tě naučí pořádně plavat.“

Do velkého bazénu jsem se dostal hned druhý den. Sestřička mi chce pomoct po schůdkách. Já to odmítám, dostanu se tam sám. Kolem bazénu je dole výstupek, na kterém se dá stát. Chodím dokola v bazénu, přidržuju se okraje a rozhlížím se kolem sebe. Plavou tady dospělí i děti. Je tady kluk, kterého znám. Bydlí na jiném pokoji a já ho vídám, jak jezdí na vozíku po chodbě. Tady si plave jako by nic. Jak to ten kluk dělá? Vždyť nemůže chodit! Pozoruju ho. Rázně zabírá rukama a nohy bezvládně táhne za sebou. Při tom plave docela rychle po celé délce bazénu. To já bych se už dávno topil. Na břehu stojí mladá sestřička, pomáhá některým lidem do vody nebo ven a sleduje, co se děje uvnitř. Je hezká. Moc se mi líbí.

„Olinko, pojďte si taky zaplavat.“ Láká ten můj známý kluk sestřičku do bazénu.

Klukovi je asi patnáct a sestřičce určitě ještě nebylo dvacet. A ona jde do vody! Udělala pár temp a plave. Ke mně a ne k tomu klukovi! Červenám se až za ušima.

„Ty neumíš plavat?“

„Umím, podívejte.“ Plavu ouško přes roh bazénu. Na větší vzdálenost si netroufám. Vypadá to určitě líp, než kdybych plaval čubičku.

Kluk se zastavil u nás a chechtá se na plné kolo. Jak já ho nenávidím! Říká sestřičce Olinko jako by byli kdoví jací kamarádi. Já jsem celou dobu na ni jen koukal jako na svatý obrázek a teď, když je u mě, se na ni ani neodvážím podívat.

„Pojď, budu tě učit prsa. Nejdřív půjdeme na břeh a ukáži ti tempa.“

A máš to, kluku drzá, Olinka se teď bude věnovat jenom mně!

V lázních se mi líbí. Chodím na různé procedury. Kromě malého a velkého bazénu chodím cvičit a taky se mnou zase různě kroutí na cvičebním stole. Proti tomu mučení v Hořicích si tady připadám jako v ráji. Když usínám, vidím krásnou sestřičku Olinku. Na milovanou sestřenici Aničku, která mě ošetřovala v Jičíně, si ani nevzpomenu. Ten kluk, co jezdí na vozíku a umí tak dobře plavat, se jmenuje Růžička. Nemám ho rád. Když ho vidím na chodbě, tak na něj pokřikuju: „Kdo za to může, že kvetou růže i v zimě u nás na patře?“ Chtěl jsem na něj složit nějakou posměšnou básničku, ale nic dalšího mě nenapadlo. Tohle ale stačí. Když mě Růžička slyší, honí mě na tom svým vozíčku po chodbě. Chodba je dost široká a tak se mu vždycky šikovně vyhnu a pokřikuju dál: „ Kdo za to může, že kvetou růže i v zimě u nás na patře?“

Jednou si mě jedna sestřička vzala stranou a vynadala mi, že se mám stydět a nepokřikovat na kluka, který je na vozíčku a být rád, že já můžu běhat. My to ale tak neberem. Když se sejdeme ve velkém bazénu, tak se Růžička předvádí a pokřikuje na mě: „Tak poplav, umíš přece ještě čubičku!“ Když se u mě zastaví, tak ještě dodává: „Až sem přijde Olinka, tak na ni zas budeš čumět, jako když nadloube volovi.“ Já se po něm natáhnu, ale on mi vždycky uplave. Tak na něj zase pokřikuju na chodbě. A stejně má Olinka určitě radši mě než jeho. Když má službu ve velkém bazénu, vždycky se na mě směje a učí mě plavat prsa. S Růžičkou se vůbec nebaví.

Jsem tady v lázních už druhou neděli. Ještě dvě a pojedu domů. Stojím na konci chodby a pozoruju lidi, jak chodí na lanovku na Černou horu. Růžička má návštěvu a je někde venku.

„Co tady děláš? Já tě hledám na pokoji a ty tady čumíš z okna.“

Táta! Skočil jsem mu do náručí a objali jsme se. Je mi tady v lázních dobře, ale stejně mi už bylo smutno, že přijelo hodně návštěv a za mnou pořád nikdo.

„Jak ses sem dostal? Autobusem a vlakem bys musel cestovat celej den. Vůbec jsem tě nečekal. Máš doma plno práce a já pudu za dva tejdny domů.“

„Uvidíš. Nemudruj, pořádně se oblíkni a deme na procházku.“

Táta mě vede do kolonády. Už jsem tam byl. Chodíme se sestřičkama na procházky a kolonáda bylo první místo, které jsme si prohlídli. Teď je neděle a hraje tam muzika.

U jednoho stolu se postavil cvikovskej strejda. To on přivezl tátu autem. Od stolu na mě mává maminka. Moje maminka! Utíkám, proplétám se mezi stoly, všichni na mě koukají jako na blázna. Skočil jsem mamince do náručí. Ještě že sedí v pořádném křesle, jinak bych ji porazil.

Maminka už zase pláče. Teď to jsou slzy štěstí. Na místě, kam se sama jezdí léčit, vidí svého kluka, který běhá, jako by nikdy žádnou obrnu neměl.

Porazili jsme ji, mrchu obrnu. To pro tyhle maminčiny slzy štěstí jsem se potil pod horkými zábaly a zatínal zuby, když mě natahovali na cvičebním stole. Ta víra, že budu, hlavně kvůli mamince, chodit, ta mě uzdravila. Mnoho dalších takové štěstí neměli.